Sliby se musí plnit

Sliby se mají plnit, sliby se musí plnit. Zvláště, když jde o slib souseda sousedovi. O slib, ne jen tak ledajaký, jako pustit psa nebo zalít okurky, když je soused na dovolené. 

Při sezení se sousedem a po  konzumaci několika sklenek slivovice dojde kolikrát k chvilkám, kdy slíbíte i to co kolikrát není lehké splnit. Soused, nebudu ho záměrně jmenovat, nám již známý z jiného článku, je člověkem dobrosrdečným, společenským a člověkem, který už nějaký ten čas pamatuje, člověk který dost často svůj život bilancuje a rád se vrací do minulých let. Jeho poslední vzpomínkou byl na místní kostel Sv. Kateřiny. Nevelký, nemalý, za poslední padesát let spoustu času nevyužívaný kostelík. Náš, nás lidí co bydlíme v nevelké vesničce. Ona to už vlastně vesnice není. Každá taková vesnička v blízkosti města se dnes proměnila v městskou čtvrť, to je osud mnoha podobných vesniček. Čtvrť se posledních 15 let rozdělila na starousedlíky a novousedlíky, tzv. naplaveninou jak říkáme my starousedlíci. Stálo by  se zamyslet, kdy se člověk stane starousedlíkem, od jaké doby nebo od jakého to činu. Náš Soused, ten patří mezi starousedlíky. Zná dějiny vesničky od konce druhé světové války, od doby kdy se narodil. Zná, kdo kde bydlel, kdo s kým co měl, kdo co provedl, co kde stálo. I vztah k našemu kostelu si našel. Kostel dříve, před druhou světovou válku, býval centrem setkání lidí z okolí, tak jako všude jinde. V době socialistického temna ztratil dosti na svém lesku, zámky od vrat i dveří zrezivěli, klíče se odložili neznámo kam. Dnes, ale zažívá obrození, kdy se v něj odehrávaní občasné mše a kulturní akce. 

Na Sousedovic otázku zda jsem věřící,  jsem nestačil ani odpovědět, a pokračoval dále.  Nic mi do toho není, stejně je to tvá věc. A začal mi líčit, jak chodil do kostela, když byl malý. Pro představu popisoval dobu, která se s vírou úplně neslučovala, dobu začínajícího socialismu. 

Zamumlal něco v tom stylu, že to bylo dobrý a že do něj chodil i rád, ale že ho z něj vyhodili. Na otázku proč. jen zamumlal, že jsou to hajzlové a lupové.

Při sklence padne spousta ostrých, někdy i sprostých slov, spousta plánů a slibů. Dnes již vím, že se kolikrát nemyslí až tak vážně. Když si Soused ulevil od hajzlů a lumpů, přišla od něj prosba: "A teď  mi slib, že až umřu tak, mi zazvoníš. Stačí třikrát." Čekal jsem všechno, ale toto mne zaskočilo. Kostelní zvonění  jsem samozřejmě již slyšel, ale představa jak je ze mne zvoník Quasimodo a bimbám na kostelní zvon a ještě k tomu všemu na památku zemřelého, mne vyděsila. Prosba byla, tak naléhává, že mi přišlo, že pokud bych odmítl, tak dojde k velké sousedské zradě. Hrdinsky jsem prohlásil něco jako, že v pohodě a že to není žádný problém. Netušíc, co všechno s tím může být spojeno. Prosba byla vyslyšena a slib byl na světě.

Nemám klíče od kostela, nemohu se do něj jen tak vloupat a začít zvonit. Od Souseda jsem se dozvěděl, že ty nejsou problém ty  mají sousedi, lidé, kteří jsou ze sdružení Vrbičky a ty mi je rádi zapůjčí, když půjde o zvonění za zemřelého. 

"Vždycky se to tu dělalo. Jen je problém s provazem ke zvonu," 

"S provazem?" 

 "Ano, provaz není," 

"Jak to, že není? U každého zvonu je přeci provaz," 

" No, provaz, který koupil Šedivka už není. Šedivka prodal dům, tak si ho zase odnesl." 

"A kam si ho odnesl?"

" No, kam asi, tam, kde bude teď bydlet, tam jsou také určitě nějaké zvony," nyní mi bylo jasné, že nejde o srandu a, že provaz opravdu není. 

Uteklo pár měsíců a při opětovném setkání se Sousedem zase došlo na zvonění, na mnou daný slib, ale odpověď na dotaz ohledně provazu byla stejná jako před půlrokem:" Provaz není ten odnesl Šedivka."

Pokud byste věděli  o nějakém pěkném konopném provazu, tak mi prosím dejte vědět. 

Každý ví, že sliby se mají plnit, vlastně musí plnit.