Jeden den

Tak nevím, jestli jsem udělal dobře, že jsem přijal pozvání na svatbu. Ne na svoji, ale svatbu mého nejlepšího kamaráda. Nu což jde se.   

Každá svatba má svá pravidla i když se říká jiný kraj
 jiný mrav, ale co tyto kraje spojuje je projev rodičů a svědků. No a já jsem tentokrát svědek!
4 měsíce do obřadu je pořád dostatek času něco vymyslet. A vymýšlel jsem, vymýšlel a pořád mi hlavou běžely scény z filmu Hugh Grantem, už jsem ani nevěděl, jak se film jmenuje, ale věděl jsem, že ve filmu je scéna ze svatebního projevu. Scéna ženichovýho svědka, která je jeden velký trapas. Hugh Grant to ve filmu zvládnul, ale co kamarád. Ten přeci není Hugh. Co takhle sáhnout pro inspiraci po knížce od Roberta Fulghuma, jo to je ono, až bude čas tak si nějakou koupím a přečtu a bude to.
Čas utíkal a ze čtyř měsíců zůstal poslední týden a já se budil v noci  hrůzou jestli vůbec něco vymyslím a jestli to vůbec řeknu dostatečně na hlas a srozumitelně.
Pondělí, úterý, středa, čtvrtek pryč a zůstává pátek a sobota, ale ta se nepočítá to už je den D. Věřil jsem  na efekt aha a je jedno jestli teď nebo až v sobotu hodinu před vyřčeným důležitého ano.
Pátek. Jako každý pátek vezu pětiletého synka do školky, cesta přes jeden semafor většinou trvá 5 minut. Já za volantem, on na zadním sedadle, ospalý a s výrazem v obličeji, že školka v pátek je to největší zlo v jeho životě. Přes mou aktivní komunikaci a jeho aktivní mlčení přesto od něj padla otázka co budeme dělat v sobotu. Připomínka té chvíle, kdy se mi sevře hrdlo, vykulím zoufale oči a řeknu něco jako všechno nejlepší a hodně zdraví k narozeninám, ne k narozeninám, ale vlastně k vaší svatbě, omlouvám se za trapas.  No, co budeme dělat? Jdeme přeci na svatbu Honzíka a Haničky. Aktivní mlčení se změnilo v aktivní zvídavé dotazování. A proč se berou, tati? No, protože se mají rádi. Aha, protože se mají rádi jako my dva? Ano, ale ne tak jak to myslíš ty. My se máme rádi, ale oni se milují. Aha, tati, tak to jo.

Sobota. Nemám bílou košili, jak jsem na ní mohl zapomenout. Rychle do košilového obchodu, skvělá bílá i má velikost. Ještě jsem slíbil, že odvezu nějaké drobnosti na místo hostiny, které je v centru, kde je potřebné, povolení k vjezdu. V sobotu a policie? Málo pravdě podobné. I policajti jsou lidé, kteří musí odpočívat, ale ne ti mí. 500,- Kč zaplaceno na místě. Protestovat a smlouvat jsem ani nemohl. Přeci si nenechám zkazit tak jedinečný den.
Na pár svatbách jsem už byl včetně té mé a ani tato se nevymykala zvyklostem. Svatební projev, přísaha na v dobrém i zlém, focení v parku. Ještě, že se nevěsta s ženichem vrátila v čas, jinak většina svatebčanů by byla na mol a kdoví jak by dopadl oběd.
Po mírných zmatcích, které jsou na takových oslavách normální, přichází pro mě minuta s velkým M. Přípitek, poděkování ženicha a nevěsty a nastal můj čas.
,, Přátelé a kamarádi. Přemýšlel jsem, co dnes řeknu a řeknu vám příběh, který se mi včera stal. Včera vezu svého synka do školky a dostanu otázku. Tati, co budeme dělat zítra. Já na to, jdeme na svatbu Honzíka a Haničky. On na to jako proč? No, protože se berou. A proč se berou. Protože se mají rádi. Tati, mají se rádi jako my dva? Ano, ale trochu jinak, oni se milují. V restauraci ticho asi tak vteřinu, pro mne sto let, tak to rychle ukončit. , Honzíku a Haničko přeji vám hodně štěstí. Potlesk. A kdo mi ten projev napsal?