Dolní nádraží

Také kolikrát podlehnete atmosféře nádraží a hned byste někam vyrazili, tak jako já. Chodím přes nádraží, jak autobusové, tak i vlakové každý den. 

Ne jako cestující, ale jako průchozí. Na vině mé osobní účasti tohoto přepravního shonu je parkoviště v těsné blízkosti. Skvělá poloha mi nejenom ulehčí cestu do centra města, ale i každý den mohu vnímat cestovní atmosféru. 

Pozoruji lidi, kteří postávají na zastávkách, a někteří zase pozorují mě. Pozorovací hru jsem hrál donedávna i se svými dětmi. Tipovali jsem, kdo čím by mohl být a jaký by to mohl být člověk. 

V hlavě mi běží příběhy lidi, ke kterým upoutávám svou pozornost. Kam zrovna cestují, za kým cestují a kým mohou být. Všímám si i zavazadel, které u sebe mají, ty také mohou dosti napovědět. Některá jsou pěkně velká, hlavně u těch cestujících do Prahy. Těm říkám cizinci, ti míří na letiště a potom dál do neznáma kam. Všímám si i oblečení co mají na sobě. Z toho se dá také usoudit kam jedou nebo čím se zabývají. Právě pražskou zastávku mám nejoblíbenější.  Cestující do Prahy se odlišují nejen bagáží, ale i vzhledem. Studenty ty musím z této množiny cestujících vyloučit, ti vypadají kdekoliv a kdykoliv stejně. Pro tyto lidi je typické, že pokaždé zaplní zavazadlový prostor autobusu, jak jedné i z druhé strany. To kolikrát platí i pro studenty, hlavně v pondělí, to mají také pěkně velkou a těžkou bagáž. Velkou pozornost u mne sklízejí starší lidé, myslím ty hodně přes sedmdesát a u kterých si jsem jistý, že míří dál než do Prahy. Mám k nim obrovský obdiv a respekt, jak některé situace umějí zvládnout. Zvláště skláním svůj pomyslný klobouk, když na řidiče vyrukují s nějakou přepravní aplikací. 

Poslední pozorování starší dámy mne opravdu zaujalo a sklidila můj obdiv za svou odvahu, kdy se vervou pustila do místních bezdomovců. Ponejprv jsem usoudil, že postarší dáma v červené vestě a slaměném klobouku, zapomněla, že svá zavazadla již naložila do autobusu a chce je znovu naložit a hledá je po nástupišti. Spoluúčastně jsem začal s dámou obhlížet nástupiště, ale po kufru, baťůžku či kabelce ani památka. Jen jednu z laviček obsadili dva zasmrádlí bezdomovci, kteří si krátili dopoledne lelkováním na nádražní lavičce. Dáma krátce vyhodnotila situaci, že na lavičce před autobusem nic není, tak se vydala vojenským krokem k těm dvěma nevábně vonícím mladíkům. Krok měla jistý a hlavně dlouhý, protože takový autobus podléhá jízdnímu řádu a ten se musí dodržovat a do odjezdu zbývala poslední minuta. Dáma v červeném, k osobám životem poznamenaným, přistupuje a rázně jim něco vysvětluje. Dva otrlí mladíci, kteří si poradí i s policejní hlídkou, stáli v pozoru, strachy jim zbělali obličeje, a i smrad strachy z jejich roky nevypraných věcí odvanul. Dáma se sklání nad lavičku, kterou před chvílí ještě obývali naši známí a vítězoslavně si odnáší dvě použité, půllitrové, umělohmotné lahve. Podle zbarvení byla jedna s vodou a druhá s pomerančovou šťávou. Uf, oddechl jsem si, myslel jsem, že jde opravdu o kufry.

Jiná atmosféra je, když se ocitnu sám na straně cestujícího. To už nestihám nikoho pozorovat a stanu se účastníkem přepravního dění. Vytratí se mi cestovatelský náboj. Už nemusím závidět, že ostatní někam jedou a že mé kroky směřují do kanceláře. Sám mám před sebou cestu a vím, že ostatní kolem mě jedou týmž směrem, možná až na tu mou konečnou.