Cuba Libre

Máte myšlenku nebo inspiraci na psaní a mávnutím proutku je pryč? Po každém příjezdu z nějaké cesty, která byla plná zážitků, tak ani nevím čím začít psát či vyprávět prožité příběhy. 

 Proběhne pár dní a hlava je úplně prázdná a dutá. Jak to? Jak je to možné? Vždyť jsem kvůli přemíře myšlenek nemohl ani spát.

Sednu si a začnu psát, tak jak jsem to už mnohokrát začal a mnohokrát jsem napsal úplně něco jiného, než jsem měl v plánu.  Vlastně v plánu jsem nic neměl jen jsem si myslel, že když začnu, tak se nějak chytím. Stejně jak nyní, doufám, že chytnu tu správnou vlnu, na kterou naskočím a rozepíši se. 

Letiště Havana.  380 cestujících včetně mě vstupuje do odbavovací haly. Je pozdní večer a z letiště do centra to trvá slabých 20 minut. Většina z nás se už vidí u sklenky Mojita nebo Cuba Libre. No to snad ne, v provozu je jen jedna odbavovací přepážka. Jsme přeci Evropané, kteří si umějí se vším poradit. Máme rádi, když vše pěkně odsýpá, a navíc na takové dovolené nemáme moc času a držíme se přísloví čas jsou peníze.  Začínáme zrychleným přešlapování na místě, bohužel nic se nezměnilo. Pohledy na personál, aby něco udělal, také nevyvolaly žádnou změnu. Co si trochu zanadávat. Nadáváme v němčině, ve slovenštině, v češtině, ve španělštině a v angličtině, a zase žádná změna. Co se více nahrnout dopředu. Jsme jako sardinky asi 10 minut a dav dává zpátečku. Evropanům docházejí evropské triky a přistupují na latinskoamerické poklidné tempo. Můžeme být rádi, že neslyšíme maňána.

Letiště Havana, stále. Usedám do taxíka, o kterém si myslím, že jel zrovna kolem a že je na cestě do servisu nebo spíše na vrakoviště, auto 30 let staré, skoro rozpadlé. Taxík Žigulík. 

Cena a místo je domluveno a jedeme. Po pár minutách se začínám dusit. Nejsem astmatik, tak mne nedostatek vzduchu překvapí, okna jsou navíc všechna otevřena.  Přesto se nemohu nadechnout a v krku cítím něco nepříjemného, mám v něm škrábavý knedlík. 

Aha, smog, probleskne mi hlavou. To znám od nás z devadesátek, ale nikdy jsem si ho takto neuvědomoval jako teď, už jsem na ten pocit zapomněl. Na špatné věci se rychle zapomíná a vzpomínky zůstávají jen ty dobré, jako návštěvy hospod a pití piva za pár korun.

Old Havana, druhý den. Musím sehnat nějaké pesos. Díky internetu jsem znalostně dostatečně vybaven. Vím, že mají dvě měny, tak ještě najít nějakou banku a potom ještě dostat tu správnou měnu. Banka mi je zárukou, že dostanu ty peníze, co mám dostat. Podle navigace nic složitého a za 5 minut jsem na místě a nevěřím frontě lidí stojící před bankou. Ne, to nebude banka, ta fronta určitě nebude na peníze a raději obejdu blok ještě jednou. Za dalších 5 minut kroužení jsem na stejném místě a fronta pořád stejná. Nezrychluji přešlapování, nenadávám žádným jazykem, ale trpělivě čekám. No sláva, jsem u bankovní přepážky a měním euro na pesos, raději vezmu více než méně. Dostávám pakl peněz, který bych nadal ani do batohu, s kterým jsem přicestoval, natož do své ledvinky. Poprosím odpočítat třetinu peněz a tu si odnáším, část obdržených peněz dám do ledvinky, část do kapes a část za triko.

Těchto situací jsem za celou dobu cestování zažil nepřeberně. Přes prasečí chlívek hned vedle koupelny, ulice bez pouličního osvětlení, městské uličky bez jakéhokoliv silničního povrchu nebo koňské povozy jako běžný dopravní prostředek pro přepravu lidí.

V porovnání s evropskými životními normami  a zvyklostmi nesrovnatelné. Země, kde čas nehraje zas tak velkou roli a zdraví člověka je upozaděno. Země, kde se vše opravuje a minimálně se nakupují nové věci. Země, kde léky nekoupíte ani na černém trhu. 

Neznamená, že když my Evropané máme vše na co si vzpomene, a oni nemají ani setinu toho co máme my, že žijí nešťastní, zamračení a ustaraní. Neznamená, že když žijeme v svobodě, že jsme svobodní. 

Na evropském letišti, den poslední. Vystupuji z letadla do chladného počasí, procházím bez zastavení celní kontrolou, nasedám do autobusu, který odjíždí přesně na minutu, a po cestě domů z autorádia se dozvídám, že u nás v Čechách jsme ve velkých problémech, nejsou léky, není Coldrex.

Doma, pořád den poslední. Domů se vracím vždy rád stejně tak jako rád někam odjíždím. Ulehám a v uších mi zní samba a těším se, že zase jednou uslyším olé a maňána. 

Cuba Libre!