Ráno mi byl přidělen veledůležitý úkol dne : „Dnes je svoz plastu – Nezapomeň nachystat pytel!!“ A ano, i při takovém banálním zadání, může přec jen dojít k neočekávaným komplikacím...
Městský obyvatel takovýto rituál pravděpodobně nezná, jelikož kontejnery na tříděný odpad lze spatřit u každého činžáku. Ale ve vesnické praxi to znamená to, že jednou za měsíc, tuším,že první pátek v měsíci, (prvních dní v lichém týdnu sudých měsíců po odečtení lunárního zbytku v závislosti Merkurova ascendentu je několik. Ale na to máme jasně daný pololetní rozpis kdy,co a jak třídit. Funguje to) je zkrátka určen pro svoz plastu. Do žlutých pytlů namačkáte co nejvíce plastového odpadu (protože pytle se fasují dle přiděleného rozpisu a když si nemáknete s poctivým šlapáním PETek, pytle dojdou a pak až do následného nejbližšího uvedeného dne parkujete u vjezdu, protože plasty pohltily garáž.
No po pravdě to zase až takové drama není, protože samozřejmě, že když vám ty pytle opravdu dojdou, není problém přijít si na místní úřad, kde vám vydají nové v adekvátním množství, ale je to spíš o tom dvojsečném výrazu DOJÍT (co a kam)…
Ale abych se vrátila zpátky k mému důležitému poslání nezapomenout nachystat pytel. Popeláři jezdí většinou během pozdějšího dopoledne a když je nepříznivé počasí, jako třeba ledovka nebo sníh, tak se stane, že se opozdí – třeba i o den. Tudíž dedukuji, že jelikož zase sněží , tak v 7:20 mám dostatek času a prostoru k realizaci svého úkolu. Proto se odebírám ke své poklidné seanci v oné místnosti, kde povětšinou promýšlím plán dne, popřípadě se učím cizím jazykům (z nudy pročítám etiketu osvěžovače vzduchu s vůní thajské orchideje ve všech uvedených jazycích) – ano, ženy opravdu stíhají dělat více věci najednou.
Ale než stačím usednout k další lingvistické lekci, uslyším skrze pootevřenou venitalčku zvuk přijíždějícího auta. Velkého auta. Snad nákladního auta? Popeláři?! Několika hbitými skoky se přemístím do obýváku, abych spatřila z povzdálí okna oranžové záblesky světla – buď sousedům hoří chalupa anebo jedou vážně popeláři. No anebo sousedům hoří chalupa a přijeli hasiči, kteří zablokují vjezd a popeláři dnes nepřijedou. Hasiči neblikají oranžovým majáčkem, je to tu – SVOZ!
Na konci ulice se vůz otočí a pak pánové postupně sbírají pytle. Do pytle, PYTEL!
Nemám moc času, vteřiny běží. Nemůžu přece zklamat své nejbližší, svou rodinu a nedostát tak slibu, který jsem dnes ráno složila… Musím jednat rychle. Hodně rychle! Mám na sobě jen krátké triko na spaní a má postava, která prodělává razantní změny v současném pátém měsíci těhotenství, není zrovna dvakrát ultrasexy. V rychlosti popadnu tepláky ledabyle hozené na prádelním koši. Až o dvě patra níž, kdy se do nich nasoukám, zjišťuji, že to jsou přítelovy kalhoty. Není čas se vracet – no a i kdyby jo, tak na to kašlu, protože než bych zdolala ty schody zpátky nahoru, tak by mě kleplo.
Tepláky jsou dlouhé, ale když je vytáhnu dostatečně vysoko přes kdysi pas, drží. V běhu skrze chodbu ještě nahazuji taktéž přítelovu bundu (taktéž velikostně jiného ražení) a už se dostávám do garáže.
Jako zkušený štafetář, bez zastavení v zápalu boje s časem uchopím žlutý pytel a mířím k vratům. Zmáčknu tlačítko a elektrická vrata se loudavě šoupou vzhůru. Pomalu.Velmi pomalu.„Děléééééj!“ Běsním na celý mechanický systém navijáku. Za normálních okolností bych je v polokleku podlezla a už byla venku, jenomže s mou aktuální konstitucí bych se pravděpodobně skulila na bok a jako uvíznutý brouk na krovkách čekala do doby, než mě někdo překulí nazpět.
Auto už se neúprosně blíží. Je dva domy od nás.
Venku mrzne, tudíž všechno co včera nasněžilo a proměnilo se ve vodnatou břečku, přes noc zmrzlo a kopec je jedna velká ledová atrakce. Ještě, že mám hyperuniverzální již zlidovělé kroksy! Po cestě nemůžu kvůli ledu a svému stavu, tudíž volím okraj trávníku pokrytého zmrzlým sněhem. Má gumová antizimní obuv se boří do křupajících krystalů, přičemž se ledová tříšť krásně sype dovnitř skrze všechny ty větrací otvory. Studí to.
Auto už je jeden dům od nás. Nemůžu utíkat a tak se rychlochůzí v těch idiotských botách belhám sněhem jako Yetti na Uralu, pytel na zádech a do toho mi začaly sjíždět přítelovy tepláky. Rychle je povytáhnu a lokty přirazím k tělu, abych zafixovala kalhoty a zachovala svou důstojnost.
Rozvázal se mi pytel. Ruce mohu napřáhnout jen do té míry, aby za každou cenu lokty zůstaly u těla a navíc mi mrznou nohy, protože ty boty jsou plné sněhu, protože ty boty jsou celkově na .....
Auto už pomalu přijíždí k nám. Zbývá už jen nějaký ten metr a tak v polodřepu – abych stihla svázat pytel a se zakrnělýma rukama u těla – aby mi nespadly tepláky, něco jako dobíhám k popelářskému autu včas!
Vítězoslavně předávám štafetu žlutého pytle pánovi, který z podstavce napřahuje ruku. V té euforii mám pocit, jako bych v dáli slyšela troubení fanfár, dělostřelci dali pokyn k slavnostní salvě,nad popelářským vozem se zjevila barevná duha a mí nejbližší jsou dojatí k slzám… Zhmotněná podstata štěstí ...
Ze snění mě vytrhne auto, které se právě rozjíždí dále k sousedovic domu. Nemůžu si nevšimnout, jak se dotyčný pán z podstavce ještě dvakrát otáčí směrem ke mně, protože se chce pravděpodobně ujistit, zda má ten chovanec s krátkýma rukama ve velkých teplákách někde poblíž pečovatelský dozor.
Ale to je mi fuk, protože poslušně hlásím : „Úkol dne splněn!“
