Sousedovic kohouta,nutno zahnat do kouta. A nejlépe tak do komory neb mě z něj už berou mory. Pokud možno zneškodnit, ať má člověk zpátky klid...
Když ráno dokořán otevřu okno, abych nechala proudit do místnosti čerstvý vzduch, lehce se vykloním, a i když se obloha na svět mračí a po okolí se líně válí chuchvalce studené mlhy, musím uznat, že je tu přece jenom krásně.
Celá ves se pomalu probouzí do dalšího dne, zatímco já melancholicky rozjímám nad krásami deštivého únorového rána. Z mého okouzlení mě ale najednou vytrhne jakýsi komický zvuk. Zbystřím smysly a tentýž zvuk se opakuje zase. Sousedův kohout. Ale ne jen tak obyčejný kohout, který svým „kikirykí“ honosně hlásá příchod brzkého rána – to opravdu ne.
Opeřenec za plotem s největší pravděpodobností při odchodu z kurníku upadl obkročmo na tyčku žebříku, což by vysvětlovalo jeho vysoké Cé. Ale proč celý výstup zakončuje v klouzavé tónině ještě výš, jakoby na konci sázel otazníky, je mi záhadou.
Po pátém „kikirikí???“, kdy mám pocit, že se mě snad ten kohout ptá, jestli jako kikirikí jo nebo ne, to nevydržím, zavírám okno a pomyslím si, že ten chudák je fakt marný.
Odeberu se do koupelny, kde začnu třídit prádlo do pračky. „Kikirikí???“ Vytrhne mě z hlubokomyslných úvah o selekci barev a materiálů upištěný kohout. Zavírám ventilačku. „Kikirikí???“ ozve se poněkud tlumeněji. Několikrát. Urychleně nacpu do pračky, co mám po ruce, vyvářka na 90°C či hedvábí na 30°C není čas to řešit. Hlavně pryč odtud, protože okno tu špatně těsní zvuk.
V dětském pokoji není situace o nic lepší. „Kikirikí???“ slyším v pravidelných intervalech, zatímco stelu ložní prádlo. Abych přehlušila opakující se skřehotavou smyčku, začnu si zpívat. Zavírám ventilačku, aby mě zbylí sousedé neslyšeli. „Nedaleko od Trenčína…“ notuji lidovky z plných plic, „Kikirikí???“ jede si svoje neúnavný pták. Je fakt marný.
Zalévám kytky v obýváku a najednou slyším … ticho. Položím konvičku a pomalu otevřu okno, abych se přesvědčila, že kohout dostal buď slovní napomenutí nebo konečně bublá v hrnci s kořenovou zeleninou. Jako zasloužilý voyer šmírácky sonduji sousedův dvůr. Pomalu přejíždím pohledem. Najednou se naše oči střetnou ! „Kikirikí???“ Zakvílí svůj stále nezodpovězený dotaz ten opeřený zmetek, přičemž mám pocit, že jsem v tom tonu zaslechla ironii a dokonce výsměch!
„Jsi fakt marný!“ Otráveně prohodím teď už nahlas a zabouchnu okno. „Kikirikí???“ „Polib si!!!“
Jdu vařit.
Hlučná digestoř mi poskytuje dokonalou ochranu, před okolním světem plným zvuků. Pociťuji takový klid a mír, že je mi snad i líto, že mám za chvíli vše hotovo. Nejraděj bych si do toho vzduchonásosného fukaru zalezla, stiskla trojku a nechala se unášet vánkem hučícího ticha. Ale neudělám to, protože na druhém konci roury by na mě určitě číhal ON! Řval by vysokofrekvenčním tonem „Kikirikí???“ dokud by mi nepraskly ušní bubínky a pak by mě nejspíš ukloval k smrti.
Už se nesmím tolik dívat na sci-fi thillery. A na Hitchcockovy Ptáky už vůbec.
Začínám být paranoidní.
Zatímco obědvám, nespouštím oči z klícky na druhé straně místnosti, kde se na malém bidýlku pohupuje zelenožlutá andulka. „Kikirikí???“ Ozývá se tlumeně zvenčí. Andulka se dál houpe. Zachovává si poker face, ale určitě se na něčem domlouvají, cítím to.
Po obědě se odeberu na sedačku a pustím se do zašívání synových kalhot. „Kikirikí???“ Nemůžu se trefit nití do oka jehly. „Kikirikí???“ Nemůžu se soustředit. „Kikirikí???“ Mám tiky v oku.
Když si ve finále zajedu jehlou pod nehet, mám toho dost.
Urputně přemýšlím, jak toho rádoby krále kuru sesadit z trůnu. V lékárničce mám akorát Brufen, Paralen, sirup na kašel, obrázkové náplasti a pochybuji, že bych ho odrovnala třeba glycerinovým čípkem – král je mrtev, ať žije král !
Nože v rámci zachování bezpečnosti a zákona z okna také vrhat nebudu. Proto přistupuji k šetrné variantě: luk a šípy. Jelikož šípy jsou plastové a zakončené nikoliv hrotem, ale takovým tím gumovým špuntem, jedná se pouze o variantu zastrašovací.
Otevírám okno a zamiřuji cíl. „Kikirikí???“ Pal! Šíp dopadl do okapu altánku. Namířit, pal! Šíp je v keříku (zrovna v tom jediném, který má trny). Namířit, pal! Šíp je v kanále. „Kikirikí???“ Jsem marná…
Venku sbírám šípy, a zatímco protahuji ruku skrze ostré trny, které se mi zařezávají do kůže, “Kikirikí???“ ten blbec se mi regulérně vysmívá.
Ve vzteku bezmyšlenkovitě popadnu kámen z naší skalky a chci se napřáhnout, jenomže asi 4 metry ode mne, ale zároveň v předpokládané trajektorii letícího kamene, parkuji svoje auto. Mizerně házím a následné vysvětlení, že mě celý den děsně štval sousedův kohout, tak proto jsem nám vybila čelní sklo kamenem ze skalky, by bylo poněkud matoucí…
Nasedám do auta a odjíždím na nákup kořenové zeleniny. „Kikirikí???“ Ano zítra bude vývar.
Máš to marný !!!
