Přivírám oči, naslouchám živé tichosti.
Unášená klidem unikám z myšlenek ven,
však místo pocitů štěstí a radosti,
vkrádá se zas ten samý chmurný sen.
Uprostřed krásné zahrady zamyšleně dívka stojí.
Stará se o rostliny s láskou a péčí,
rozdává lásku, i když občas se bojí,
že ani nejmocnější bylina všechno nevyléčí.
Dny poklidně plynou, zahrada se zelená a vzkvétá.
Vše má své místo a daný řád.
Ubíhají týdny, měsíce a léta,
ale co je za zdmi začíná dívku zajímat.
Zvědavost si ruku v ruce kráčí s pokušením
a ona s nimi kráčí vpřed.
Nedbaje slibu a poučení,
následuje a neotáčí se zpět.
Země se zachvěje právě v tom okamžení,
když ocitne se na druhé straně.
Strnule zírá tam, kde nic není,
tváře jí zakrývají studené dlaně.
V ostrém větru zmítá se tráva vysoká,
všude husté keře bez jediného květu.
Však mezi nimi růže divoká,
vévodí tomuto zakázanému světu.
Je tak nádherná, nelze to opsat prostými slovy.
Svou přitažlivostí neptajíce pohltit může.
Svou vůní proniká jak těžké kovy.
Je tak mocná ta divoce uhrančivá růže...
Ospale ubíhající dny střídají bezesné noci.
Dívku neutuchající myšlenka súží,
propadá bezmezně tajemné moci,
propadá touze zas spatřit růži.
Omamná vůně a květ, co diamantově se třpytí
láká vkrádat se skrytými vrátky.
Jako sen o blahobytu, jenž hladové sytí,
co po probuzení nejde vrátit už zpátky.
Vzdát se své zahrady? Malebné jak obrázek
nebo se vzdát růže - malebné vidiny ?
Po vnitřní záplavě tisíce otázek,
odchází za srdcem do temné pustiny.
Zoufalou nicotu přetvořit v novou zahradu,
stojí spoustu sil a energie.
Však veškerá bolest stojí za tu námahu,
pro lásku, kvůli které jí teď srdce bije.
Už rozkvétají první kvítky všech barev a vůní
a hustá křoviska proměnila se v upravený keř.
Při lesku měsíce v poklidné tůni
růže jí pravila : "Neboj se a jen mi věř."
Dny poklidně plynou, zahrada se zelená a vzkvétá,
vše má své místo a svůj řád.
Sklízí se první ovoce u konce léta.
Dívka nepřestává věřit a milovat.
Štěstí však jednoho dne zahalí černo černá mračna.
Každý déšť ustane, jak už to bývá.
Blesky plazící se oblohou jak zmije lačná,
však věstí, že tato bouře něco více skrývá.
Náhle srdce růže promění se v chladný kámen,
dunění vichru, řinčící hromy,
květ spaluje ničivý žár a plamen,
jako sirky lámou se urostlé stromy.
Démonická posedlost ovládne duši.
Kalich zla se naplnil, překypuje, už je plný.
Dívka se bojí toho, co tuší.
Růže surově vytasila svoje trny.
V krutě bolestném objetí,
kdy trny řežou a sevření drtí,
hrají už sólo pro valčík se smrtí.
Bez dechu, bez moci, hrdlo se škrtí.
Vzdalují se hromy, pohasly blesky,
už je po všem. Bouřka odchází, dál si kráčí.
Na nebi ze slunečních paprsků tvoří se fresky.
Konejší dívku, schoulenou v pláči.
Na zničenou zahradu poslední kapky deště dopadají
Zničené květy, rozlámaný keř
Lítost, bolest a síly na pokraji,
násobí slova: "Neboj se a jen mi věř."
Růže zmizela as tam, kam odlétly černé vrány.
Dívka zlomila od srdce klíč, zůstane za branou
protože i když čas hojí hluboké rány,
nikdy jizvy nevyléčí , ty navždy zůstanou.
Probouzím se ze snu, jenž často mi krade klidné snění,
pohlédnu z okna na mračny zatahující se oblohu
v bouřkový vítr se jarní vánek promění
V takových chvílích nabývám domnění
a pomoci si nemohu,
že cítím její bolest, vnímám její šrámy
v srdci, kde stále nehojí se živé to rány…
