Stojím před tou budovou. Otvírají se bílé dveře. “No tak pojďte”, říká mi silnější paní. Chce se mi strašně brečet. Je to jen moment, kdy se za mnou ty bílé dveře zaklapnou zevnitř. Uvědomuji si, že teď už není jiné cesty.
Je to 24 let.
Jedu výtahem do 1. patra a to už brečím. Dali mi v sesterně dýchnout, ze všeho mě svlékli, dali mi andělíčkovou košili. Prý, jestli v sobě nemám alkohol. Neměla jsem, ale byl to vlastně malý zázrak. Tak moc mě rodina v posledních dnech hlídala, že ani na záchod jsem si nemohla dojít sama. Proto jsem byla střízlivá.
Jsou to chvíle, na které nezapomenu nikdy. Léčba závislostí, kde jsem strávila tři a půl měsíce. Dnes po 24 letech jsou tehdejší dny a týdny za mřížemi stále pod mým drobnohledem, jen kousky mozaiky prožívání se skládají s přibývajícími léty jinak. Vnímání se posouvá, nesnesitelné zážitky se za ta léta staly snesitelnými. “Prostě se to stalo”.
Uložili mě na postel vedle postele s paní v Deliriu tremens, která křičela na svého manžela a psa, pásla husy a objednávala si pivo. Do toho jsem z dáli zaslechla z chodby: “Kdybyste nechlastala, tak byste tu nemusela píglovat”…Tehdy bych si však opravdu v té hrůze nemyslela, že později po letech, dokonce pochopím, že mnoho tehdejších velmi negativních zážitků, jako jsou tyto, pro mě bude mít ozdravný charakter ve smyslu: “Touhle ponížení už nechci zažít nikdy více”.
Zprvu to bylo to “ponížení”, které jsem si odnesla z léčby. To mě posunulo blíže k ROZHODNUTÍ “nepít”. Ale to jsem ještě zdaleka nevěděla, že to rozhodnutí musí být opřeno i o další pilíře, které jsou o mnoho důležitější než jen strach.. Oné pilíře jsem objevila až po léčbě. Pokud jsem se chtěla z problému dostat, bylo třeba otevřít svůj vnitřní svět těm “správným” druhým, nahlédnout do něj spolu s nimi, kousek po kousku pochopit, co je tou příčinou, tím spouštěčem, který si žádá alkohol. Najít ty momenty, které neumím řešit jinak, než utlumením se pomocí alkoholu, opakovaným pitím, útěkem z reality.
ROZHODNUTÍ “Už nepotřebuju pít..Už nechci..” Přišlo až několik měsíců po léčbě. Až ve chvíli, kdy jsem pomalu začínala chápat sama sebe a své chování. Své potřeby a touhy jsem přestala ignorovat, své pocity začala vnímat. Ty mi také postupně začaly ukazovat novou cestu životem. Když jsem pomohla sama sobě, otevřela se přede mnou cesta pomoci druhým.
Neznamená to však, že bych dále v životě já sama nezažívala problémy, které bych dříve řešila alkoholem. Bylo to pravě to ROZHODNUTÍ a jiný náhled, který mi pomáhal nacházet s odvahou řešení. A také moji důvěrní “lidští” a možná i “nelidští” Andělé, kteří u mě celou tu dobu stáli a vlastně stojí.
A co bych ráda řekla tímto malým příběhem? ROZHODNUTÍ “Já už nechci pít” není jen otázkou strachu, že už nechci skončit znovu v té hrůze, kde jsem byla, ale v ochotě měnit sebe sama, ochotě dovolit si dýchat, jak si to tělo žádá, ochotě vnímat svou duši a pocity v propojení. Nebát se řešit věci nejen v sobě, ale i okolo sebe.
A co si i dnes, po 24 letech střízlivého života stále uvědomuji?
“Nikdy neříkej nikdy”
“Důležitá je pokora..”
“Vše je řešitelné..”
A mé oblíbené.. “Vše je jak má”… “Všechno má svůj čas..”
