Opřel se o opěradlo rozvrzané židle, vdechl do sebe předem připravený bílý prášek úhledně srovnaný do dvou čar, otřel si nos a na chvíli zaklonil hlavu. Vnímal, jak se propadá do neznáma, tam, kde mu je dobře.
Tam, kde ho nikdo nehodnotí a kde nikomu nevadí to, že je gay. Nikdo na něj nekouká skrz prsty a neříká mu, že je teplouš, buzerant, bukvice… Jak často tato slova slyšel od svého okolí, když se neudržel a svěřil se někomu, že se mu víc líbí kluci než holky, když někoho potají pohladil po ruce.
Doma se to nikdo nesměl dozvědět, to by byl oheň na střeše a on by všechny zklamal a byl by černá ovce rodiny. On, který měl naplňovat otcovy neuskutečněné touhy a být správným chlapem, který bude jednou skvělým hokejistou a bude válet v NHL. Otec mu dával doma za příklad místního rodáka Jágra: „Podívej se jak na sobě makal, dřel a dnes je z něj hvězda, která má prachy, nemusí se ohlížet na ostatní, může mít kteroukoli holku, na kterou si ukáže. Ten musí být tvým vzorem.“
Karel vždy jen přikývl, hodil si na rameno tašku s hokejovou výstrojí a šel na trénink. Šel, ale v hlavě neměl myšlenky na hokej, ale na to, jak bude pro něj těžké strávit po tréninku čas s klukama ve sprchách bez toho, aby dal najevo, že se mu někteří z nich líbí, že ho vzrušují. A tak se vždy loudal, aby do sprch šel až jako poslední, aby v nich už nikdo nebyl, když už byli všichni pryč. Nezapadal mezi ně, nerozuměl si s nimi, vadily mu jejich řeči. A tým ho přestal brát, trenér ho přestával stavět do hry a on chodil na tréninky s čím dál větší nechutí. Ale doma nic neřekl, aby nenaštval otce a aby nemusel poslouchat, že je k ničemu. Bylo mu čím dál, tím hůř a on nevěděl co s tím.
Až jednou na středoškolském mejdanu mu někdo nabídl, jestli si nechce zlepšit náladu, že stačí vdechnout trochu bílého prášku a bude se cítit skvěle. Zadíval se na bílou čáru, vzal do ruky brčko a vdechnul, do jedné nosní dírky, do druhé a najednou se cítil jinak. Najednou měl pocit, že může dělat a říkat co chce, že mu nic nebrání a že je vše skvělé.
Za pár dní chtěl takovýto pocit zažít znovu a tak zkoušel najít místo, kde by mohl ten opojný pocit svobody zase zažít. A když ho našel, tak v něm časem našel spřízněné duše a mezi nimi i ty, kteří byli ochotní mu drogu poskytnout za protislužbu, bez peněz. A tak, aby vyhověl a mohl získat drogu, tak se podílel na vloupačkách, krádežích, prostituci. Dávno už nehrál hokej, otec se ho zřekl, rodina ho zavrhla.
Nakonec skončil ve vězení, avšak i tam potřeboval zapomenout a pro ten pocit, který mu droga poskytovala, byl ochoten udělat cokoli. Stal se tím posledním v řadě, stal se děvkou.
Po návratu na svobodu se snažil uchytit se v nějakém zaměstnání, ale nikdy se mu to nepodařilo, droga byla vždy silnější, vždy ho přemohla. Snil o životě, ve kterém bude šťastný, bude mít partnera, se kterým si vytvoří hezký domov, kde bude vládnout láska a pochopení, snil o tom, že bude moci i svým rodičům říci, že je šťastný s mužem a ne se ženou a oni ho pochopí.
Naklonil se nad stolek, srovnal si na něm čáru, vzal srolovanou bankovku a nadechl se, nejdříve do jedné a pak do druhé dírky. A znova, znova….
---
Karel jednoho dne zavolal o pomoc. Potřeboval se někomu svěřit. Někomu, kdo ho nebude za svou nedokonalost trestat. Někoho, kdo pochopí. Přišel. Dlouze mluvil...Po několika rozhovorech, kdy získal důvěru, podstoupil léčbu závislosti a následně pokračoval ambulantně. Rozhodl se podívat se do očí problémům, od kterých utíká k bílému prášku. Otevřel se řešení, učil se přijímat sebe sama.
Dnes, po 3 letech zažívá trvalý vztah s mužem, cítí lásku. Našel si zaměstnání a řádně žije svůj život. Rodiče ho dodnes nepřijali. Proč? Protože se jim narodil jiný syn, než si představovali...Karel se s touto skutečností pomalu smiřuje...bez srolované bankovky, bez bílého prášku.
