Všimla jsem si před Albertem podivného hloučku. Vlastně na tom hloučku zas tak moc podivného nebylo, prostě diskuzní kroužek bezdomovců. Dnes běžná věc. Ono také ocitnout se bez domova, to se stane, než se člověk naděje.
Nevím, zase to byl nějaký intuitivní pocit. Cosi mě přinutilo prohlédnout si ten kroužek diskutujících. Neshledala jsem nic, co by mě mělo přitáhnout. Nicméně do pracovního setkání, jehož záchytným stanovištěm byl právě Albert, zbývalo ještě několik minut. A tak jsem se tiše zaposlouchala do ozvěny hlasů doléhajících ke mě z debatního hloučku.
Velel tam tomu ženský hlas. Malá, hubená postava, zahalená v zeleném kabátě měla hlavu zachumlanou v kapuce. "To víš, tehdy jsme měli peněz dost. Ale ty knihy mám Pepíčku. To je jediný na co jsem si nenechala šáhnout." Otočila jsem se za sílou toho ženského hlasu. Jeho tón mi přišel známý. Ona osoba svírala v ruce vodku.
"Hemingway, London, Jirásek - ty všichni mi pomáhali přežít", dodala žena.
"Ano, to jsem někde slyšela!" zalovila jsem v paměti. V tu chvíli jsem se s tou malou vyhublou ženou střetla pohledem. Přestala mluvit a dlouze se mi zadívala do očí. Pak pohledem uhnula a napila se vodky. Otočila se ke mě zády a oči zapíchla do země. Zmlkla. Slova se chopil její kolega Pepíček, prošedivělý muž, špinavý, mastné vlasy měl přilepené na čele. "Ty vole, kdo má prachy, dáme eště jedno ne? Kdo dojde do krámu?"
Poznala jsem ji. Byla to Marie. Kdysi jsem ji měla na skupině, když jsem pracovala ještě v léčebně závislostí v Bohnicích.
"Ach Bože, ta vypadá staře", napadlo mě. "Vždyť jí může být sotva čtyřicet!" Vybavila jsem si ten příběh. Vystudovala filozofickou fakultu. Dostala se tehdy do vedení národní knihovny. Její láskou byly knihy a také výtvarné umění. Byla intelektuálka, bohémka a měla neuvěřitelný přehled o dění, umění, životě. V pětadvaceti letech se vdala. Vzala si svou dlouholetou lásku ze studií. Narodila se jim holčička. Partner zdědil velkou částku peněz. Zdálo se, že jim nic nestojí ve štěstí.
Po roce lékaři odhalili jejich malé holčičce rakovinu mozku. Následovala dvouletá cesta Marie a její dcery po různých vyšetřeních. Onkologie se stala jejich druhým domovem. Marie hledala útěchu v knihách, které tak milovala. Bojovala statečně, ona i její holčička. Po třech letech boje holčička zemřela. Manželství ochladlo. Smrt dcery mezi nimi stála jak pevná zeď. Vytratila se láska. Tehdy ona začala pít.
Měla pár let po třicítce, když se tehdy ocitla v léčebně. Znovu se snažila najít motivaci ve svých knihách. Znovu se snažila najít cestu k manželovi.
"Počkej vole!" Ta věta mě probrala ze svých myšlenek. Marie sundala kapucu kabátu, odstrčila šedovlasého Pepíka, na zem postavila láhev s vodkou a vydala se ke mě.
"Dobrý den, Moniko.." Hrozný pohled! Ve čtyriceti letech to byla troska.
Byla jsem překvapená. Zmohla jsem se pouze na otázku, na kterou bych si mohla sama hned odpovědět: "Jak se máte Maruško?"
Pokrčila rameny. "Vzpomenu si na vás..často..Eště na vás mám číslo v mobilu." Vytáhla z kapsy starý ošoupaný model, který už dávno není v prodeji.
"A co děláte tady?" ptám se.
"Jsem tu mezi lidmi. Manžel si našel jinou ženskou. Vyhodil mě z baráku. A já mu na to kašlu."
"A kde bydlíte?" ptám se. "Tak různě, kde se dá. Už musím.." Její kolegové se začali zvedat. Rychle sáhla pro vodku a následovala je.
"Kdybyste se rozhodla s pitím něco dělat......". Nedopověděla jsem to. Najednou byla pryč.
Večer jsem přišla domů. Zalovila jsem v knihovně. V ruce jsem držela knihu od Marie, kterou mi dala tehdy, před několika lety - F.Scott Fitzgerald a jeho Něžná je noc.
"Kéž by k Marii byla něžná nejenom noc. Kéž by k ní byl něžný i den.. Kéž by k ní byl něžný život...
Je to prostý příběh o jedné úspěšné ženě, intelektuálce, jak bezdomovcem stala se...Kde je její Jirásek, Čapek, Kafka a ti druzí?
