„Kristova léta…A co dál?“

Bylo jí 33 let, když se ocitla v léčebně závislostí na oddělení závislostí žen s kombinovanou diagnózou „závislost na alkoholu, obsedantně kompulzivní porucha a deprese“. Pila litr a půl vína denně. Proč? Zužovaly jí úzkosti. Měla strach - velký strach, že něco udělá špatně, něco se stane, něco zaviní. Kontrolovala všechno - plyn, kohoutky u vody, elektrické spotřebiče.

Přepadávaly jí nezastavitelné nutkavé myšlenky "obscese". Ty vyvolávaly "kompulze", t.j. kontrolovací rituály, jejichž intenzita i frekvence se zvyšovala. Nedalo se to ustát - pila. Přišla tak alespoň chvilka úlevy.

Když přišla do léčby, plakala. Byla velmi uzavřená, rezignovaná, beze smyslu další existence. Trpěla  výčitkami svědomí. Ve svém morálním přesvědčení  tehdy klesla velmi hluboko. Neviděla cestu ven. Odsuzoval ji partner, bála se odsouzení společností. Doma na ní čekaly dvě nezletilé děti. Ani kvůli nim nebyla schopna přestat pít. Vyčítala si to.

Po několika dnech se konečně začala soustředit sama na sebe. Pokusila se přijmout svůj osobní propad. Pojmenovala si skutečnosti, které ji vedly k propadu do závislosti na alkoholu – úzkosti OCD, deprese. Ty zcela jistě souvisely s dětstvím, vlastními pocity méněcennosti a komplexy. Dalším kamenem úrazu byl patnáctiletý partnerský vztah. Manžel podnikal a nebyl často doma. Odcizili se. Po jeho návratu čím dál víc slyšívala co se musí udělat, co je špatně, co je ještě třeba. Ze vztahu zmizela běžná komunikace. Z léčby odcházela rozhodnutá něco ve svém životě změnit. Věděla, že pokud to neudělá, bude unikat k alkoholu dál.

Dnes po dvanácti letech vidí zřetelně, co se jí v životě stalo. Povídá mi o tom: "V mládí jsem žila jen pro partnerství, věrnost rodině, harmonii rodiny. Nefunkčností rodiny se mi tento smysl zbortil a já s ním. Ale ne, nebylo všechno špatně, jen jsme se s manželem dostali každý jinam. Pro začátek jsem po léčbě  zvolila odchod ze zaměstnání, které mě nenaplňovalo. Koupila jsem si pejska. Byl to takový můj malý nový mysl pro co žít. V prvním roce mi v abstinenci hodně pomohl. Péče o něj nás začala s dětmi přirozené tmelit."

Následovaly další malé smysly, které jsem si přibírala – děti, studium, práce, která mě baví. Prázdnota uvnitř mé duše najednou mizela a začala jsem poznávat pocit naplnění. Z abstinence od návykových látek jsem si utvořila vlastní hodnotu. Našla jsem smysl ve svém novém povolání. Novými životními postoji jsem docílila naprosté změny žebříčku hodnot. Rozvedla jsem se, ale našla jsem své místo v životě. Myslím, že formou mého propadu na lidské dno, mi tehdy vešla do života nová výzva, nový pohled na smysl a poslání lidské existence, výzva na mé poslání v mozaice tohoto světa. Vše má svůj smysl, vše má svůj řád, vše má svůj čas. Pro „něco“ člověk na světě je.

Škoda, že se často dokážeme zamyslet nad smyslem svého bytí až v krajních situacích. Je možné nacházet smysl i bez uvíznutí v patové situaci?  Můžeme se o to alespoň pokusit.