„Potřebuju pomoct.. Pomůžete mi?“ Ten hlas v telefonu mi byl povědomý. „Tady Věra…Pamatujete si na mě?“. Ano, jasně Věra, došlo mi. Mám ji na Facebooku a občas zahlédnu, jak se jí daří.
Je to 12 let, co se léčila ze závislosti na alkoholu.
Vzpomněla jsem si, jak v léčbě tehdy povídala o rodičích, o které se pravidelně starala. Mluvila o dceři, Saše, která měla problémy také s alkoholem. Mluvila o příteli, který jí je v životě oporou. Trápila jí tehdy hlavně dcera, která již, co by dospělá, šla v jejích šlépějích.
Věra tehdy říkala : „Musím Saše jít příkladem, že se dá z toho marastu dostat..“ Věra byla hladinkářka. Pila celý den po 2-3 hodinách svoji dávku vína. Někdy se dostala až na dvě láhve vína za den. V poslední době prokládala tento svůj rituál, jak říkala „šťopičkami vodky“.
Po léčbě se tato žena probudila ke střízlivému životu. Objevila v sobě obrovskou životní sílu. Ve svých 56 letech se začala věnovat plavání. Dokonce v pozdějších letech vyhrála jakési mistrovství ve své kategorii. A otužování, to byl její svět. Věru jsem už tehdy vnímala jako velice silnou ženu. Na její 10.výročí abstinence mi volala s obrovskou radostí, co dokázala.
Vybavila jsem si Sašu, její dceru, která následovala svojí mamku a šla se také léčit. Saša byla jiná. Pila, jak se říká „do plnejch“. Několikrát skončila v nemocnici s otravou na alkoholu. Po jedné takové epizodě nabrala sílu s démonem alkoholem zabojovat. Byla to krásná charismatická žena hledající lásku, „čistou lásku“, žádné manipulace, žádný obchod, žádnou vypočítavost, prostě lásku. Nedařilo se.. Tak utíkala z reality materialismu a falše do opileckého sna, kde bolest necítila. Tiše se tak upíjela. Saša byla zvláštní v tom, že odmítala cítit naději. Byla zklamaná ze vztahů, skeptická.
„Věro, co se děje?“ ptám se.. „Jedenáct a půl roku jsem to vydržela. Ale teď jsem do toho zase spadla, musím to zastavit“.
„Přijeďte..“ Řekla jsem bez rozmyšlení.
Přijela. Seděla proti mě a povídala. „Je to pár měsíců, co mi Saša umřela. Měla zažívací problémy. Hubla. Játra nefungovala. Bylo jí 32 let. Pila. Našla jsem jí doma mrtvou,“ plakala
„A teď si představte, že mi 3 měsíce na to zemřel Karel, můj přítel. Já zůstala úplně sama. Ta samota je šílená. Víte, když Saša umřela, to jsem ještě zvládla bez pití, ale Karel..…Prostě jsem se napila. Vůbec se mi nechtělo žít.“
„Já se strašně stydím, že jsem to nezvládla!“ Sklopila zamlžené oči a dívala se do země.
„Věro, vy se přece nemáte za to stydět. Zase jste sebrala sílu a přišla. Zase bojujete,“ říkám jí co cítím.
„Ano, já chci žít“, říká. „To pití by mě zabilo.“
Byl to zvláštní a současně silný okamžik. Zase přede mnou seděla ta silná žena. Malá, milá, slušná, s obrovskou náloží na zádech.
Sice se jí po 11 letech, pod tíhou okolností, podlomily kolena, ale ona nezůstává ležet. Ona znovu vstává a jde. Jde s obrovskou vůlí znovu žít střízlivý život.
Má neuvěřitelnou sílu, říkám si..Tedy... Klobouk dolů....
