Zlatý řetěz

Četl jsem před nedávnem na jednom blogu zde na Idnes názor, že se křesťanství často prezentuje jako „kupčení s Bohem“ - křesťané prý opírají svou víru v Boha o jeho pomoc ve své materiální nouzi, např. když mají finanční nebo zdravotní problémy. Když se to vyřeší, tvrdí pak ostatním, že např. překonání nějaké nemoci, nebo úspěšně zvládnutá operace je Boží zásluha a nikoli lékařů. Nebo potřebují nové auto, a když jim na ně dají peníze rodiče, jsou vděční zase Bohu, místo rodičům. Takový materiálně orientovaný Bůh se jeví prostě nedůvěryhodný. Kam se podělo duchovno?  ...Demos Shakarian rozvíjí ve své knize Nešťastnější lidé na Zemi trochu jinou a snad inspirativnější myšlenku zabývající se touto otázkou, kde nalézt pevné základy pro víru v Boha: Všichni se můžeme stát součástmi „zlatého řetězu“, který spojuje lidi na celém světě. Je to řetěz víry a lásky, proměňující lidské životy. Dnes už by se daly napsat miliony takových životopisů, každý z nich stejně podivuhodný jako ostatní, každý jedinečný, avšak každý se všemi ostatními spojený zlatým řetězem modliteb. Každý spojený s ostatními…!

Proč nevyprávět příběh jednoho článku řetězu, výsledku nekonečné duchovní řetězové reakce, z níž sestává charismatické sdružení lidí ze všech oblastí práce a podnikání, kteří přispívají k šíření evangelia? *

Bylo to jednou v pátek ráno na začátku šedesátých let, (píše Shakarian) kdy mi telefonoval jakýsi mladý muž, který mi připomínal, že jsme se nedávno seznámili na schůzce v Oklahomě. „Pane Shakariane,“ řekl mladý muž, „přál bych si, abyste pohovořil s mým strýcem. Domnívám se, že už dospěl tak daleko, aby přijal Krista.“ „Kdo je Váš strýc?“ ptal jsem se. „Shannon Vandruff.“ Jméno mi připadalo odněkud známé. „Kde bydlí?“ Udal mi adresu v exkluzivní části Downey. „Jaké má povolání?“ ptal jsem se nyní poněkud nervózně. „Je stavebním podnikatelem. Slyšel jste už někdy termín Cinderella Homes? To je jeho firma!“ Mou první myšlenkou bylo, že si nikdy nebudu moci dovolit rozhovor s tímto pánem. Každý v našem okolí znal Cinderella Homes, byl to mamutí koncern! Ale nakonec jsem se nechal přemluvit, že mu zatelefonuji a příští sobotu jsem to skutečně udělal.

Shannon se projevil jako příjemný a milý partner v rozhovoru, vzdálený tomu, čemu říkáme výrazný manažerský typ. Jeho synovec měl zcela pravdu. Shannon byl připravený přijmout dobré poselství o Ježíši. On a jeho žena Veta mě a Rose tehdy pozvali na večer do svého velkého domu u golfového hřiště a později nás doprovodili na konferenci sdružení do Phoenixu v Arizoně, kde přijali křest v Duchu svatém. Oba pak pomohli do tohoto řetězu vsadit nové a nečekané jméno. Patřilo Dr. R. C. Jarmanovi, kazateli sboru v South Gate v Kalifornie, který po čtrnáct roků Vandruffovi navštěvovali. Díky brilantním kázáním Dr. Jarmana se stal z budovy jeho kostela milionový objekt. Bylo zde množství vypolštářovaných sedadel, těžké orientální koberce, klimatizace a importované mramorové sochy. Dr. Jarman měl každodenní rozhlasové relace a představoval významnou duchovní sílu v intelektuálním životě jižní Kalifornie.

To jediné, co ho Vandruffovi neslyšeli nikdy hlásat, bylo evangelium, poselství Ježíše Krista. Jako mnoho vysoce vzdělaných mužů jeho církve přestal již před dlouhým časem věřit na Ježíšovo Božství, na zázraky a jiné nevědecké názory. Ale byl svědomitým kazatelem, který chtěl svému sboru ve vší vážnosti zprostředkovat něco spirituálně reálného. Padesát roků hledal tuto duchovní realitu, ale stále mu nějak unikala. Prohloubil své náboženské znalosti o modernismus, nadchl se pro ekumenismus a křesťanskou vědu. Když však shledával svůj vnitřní život stále prázdnějším, obrátil se na asijská náboženská mystéria a mezi jiným meditoval tři roky u Paramahansa Yogananda. Propadl okultismu Rosenkruciánů a následně teosofii. V roce 1961, v době, kdy byla tato syntetická droga ještě legální, se nechal přijmout na soukromé klinice v San Francisku, kde zaplatil zdravotní sestře, lékaři a psychiatrovi, aby u něho zůstali při jeho dvacet čtyři hodin trvajícím opojení LSD. Avšak místo Božího zjevení mu tento experiment vyvolal divoké noční můry, které se opakovaly po dlouhé měsíce.

V té době podnikl Shannon Vandruff po svém vlastním novém začátku ve víře všechno možné, aby přivábil Jarmana na setkání místní skupiny**. Vysoce učený duchovní však dával důrazně najevo, že nemá zájem. Téměř čtyři roky ho Shannon zpracovával. Výsledkem bylo, že ho Jarman nenáviděl, už jen když ho zahlédl. Nakonec to byl jejich společný přítel, kdo pozval Jarmana na večer duchovní hudby a křesťanského sdílení k Vandruffovým. S pokrčením ramen Dr. Jarman souhlasil. Konečně, co mohl ztratit? Bude to jen nový experiment. Tak se stalo, že se v srpnu 1965 vydal Ray Charles Jarman se třemi muži ze svého sboru na cestu k Shannonovi. Velký obývací pokoj u Vandruffů byl tak přeplněný, že bylo obtížné nalézt ještě jedno místo k sezení. Jarman pozoroval radost těchto lidí, radost, která ho uváděla v úžas. Byli tak veselí jako hosté na cocktail-party. To ho zraňovalo a iritovalo. Kdyby nepřišel s doprovodem, byl by se vytratil a zmizel.

Jak večer pokračoval, cítil se Dr. Jarman stále více nesvůj. Zpívali jsme, modlili jsme se, svědectví byla potvrzovaná zvoláním: „Chvála Pánu!“ a Jarman musel stále více myslet na to, co by tomu všemu říkali jeho přátelé z teologické fakulty. Potom se otevřely dveře a na jejich prahu stála, podpíraná dvěma muži, ta nejzbědovanější žena, jakou kdy viděl. Měla kolem očí hluboké stíny a šaty na ní visely jako na věšáku. Ta žena byla má sestra Florence. Jarman zaujatě přihlížel, jak ji muži téměř nesli pokojem a pak ji opatrně posadili na židli. Od dopravní nehody Florence uplynulo pětadvacet roků.*** Pro ni to bylo čtvrt století osobní služby Bohu! Jak často zpívala Florence při klavíru nebo při zvuku varhan v kostelech v mnoha státech USA. Nyní, přesně v době, kterou jí předpověděl sen, byla smrtelně nemocná ojediněle se vyskytující formou rakoviny.

„Florence Shakarian Lalaian,“ ptal se Shannon, „máte dost sil nám něco zazpívat?“

Florence se usmála. „Já to zkusím,“ odpověděla. Opřela obě ruce o své čelo, ale neměla dost sil zvednout hlavu. Potom začala zpívat.

Ray Jarman byl zcela náhle konfrontován bezprostředně s onou duchovní realitou, kterou tak dlouho marně hledal. Jarman byl znalcem oper a slyšel zpívat většinu velkých hlasů naší doby. „Ale takový hlas jsem ještě nikdy neslyšel,“ svěřil se mi později. „Když začala zpívat, měl jsem dojem, jako kdyby do pokoje tiše vstoupil anděl.“ Florence žádala, aby všichni zpívali refrén „Jak jsi veliký“ spolu s ní. Když jsme tak učinili, nesl se její hlas zřetelně nad všemi ostatními, výše stále výše jako jásavý hlas skřivánka, až měl Jarman za to, že ji vidí stát u nebeské brány.

To byla poslední píseň Florence. Naproti tomu doktor Ray Charles Jarman poprvé ve svém životě plakal na veřejnosti.

Ale jeho zvyk pitvat svým intelektem všechno a každého, byl u něho tak zakořeněný, že se jeho rozum dál bránil tomu, co již jeho duši hluboce uchvátilo. Teprve po několika měsících se odvážil toho obávaného skoku přes černý stín racionalismu. Ve svém bytě, kde osamělě jako vdovec žil, se Shannonem jako svědkem, padl na kolena - něco co předtím ještě nikdy neudělal - a prosil Ježíše, aby vzal celý jeho život do svých rukou. Pak povstal povznesený a plný radosti, ačkoliv byl dříve ve svém nitru prázdný a plný úzkosti.

Tomuto „novému“ Jarmanovi od té doby naslouchaly statisíce po celé zemi. „Dvacet pět roků jsem kázal,“ dodával poté, „než jsem skutečně poznal Ježíše.“ V následujících letech Ray Jarman navázal bezprotřední kontakt, tento "zlatý řetěz" s tisíci ostatních. Můžeme se jen ptát, kdo bude na jeho konci...

poznámka MP - více o tomto sdružení - např. na: http://www.fgbmfi.org/

* míněno laické křesťanské sdružení FGBMFI - k jehož založení vedlo Demose Shakariana přímé zjevení skrze Ducha svatého

** místní skupina "chapter" sdružení FGBMFI - setkání probíhají zpravidla ve veřejných zařízeních jako restaurace, nebo hotely

*** Florence utrpěla těžkou autonehodu, na kterou se vázal následující příběh (opět úryvek z knihy Nejšťastnější lidé na Zemi):

K nehodě došlo v 7.30 hodin v husté mlze, která přicházívá často zrána na podzim od Pacifiku. Florence pravděpodobně přehlédla výstražnou značku a narazila nešťastně se svým vozem do nákladního auta stavební silniční firmy, které v té chvíli vylévalo svůj náklad, několik tun roztaveného asfaltu, na silnici. Řidič nákladního auta zůstal nezraněný, ale Florence byla ze svého auta vymrštěna do vroucího asfaltu. Jakýsi chodec ji ihned pohotově vytáhl a zabalil do svého pláště, ale přesto utrpěla popáleniny vysokého stupně.

Byla převezena do nemocnice ve velmi vážném stavu s mnohačetnými zlomeninami kostí, vzhledem k popáleninám nemohla být operována.

A právě teprve nyní se odhalilo opravdové nebezpečí. Rentgenové snímky pořízené ihned po nehodě ukázaly, že byla nárazem o dláždění roztříštěna její levá kyčelní a pánevní kost. Později ukázaly další snímky, že malé kousky roztříštěných kostí putují k životně důležitým orgánům v dolní části těla. Každý den byl pořízen nový snímek a každý den jsme sledovali, jak se úlomky ostré jako jehly posunují dále do dolní části těla. Šest dnů po nehodě – popáleniny znemožňovaly stále ještě operaci – vyhlásil náš sbor celodenní půst. V neděli o půlnoci tento postní den začal a žádný člen sboru nepřijímal ani potravu ani vodu. Následující pondělí v 19 hodin se pak shromáždili všichni společně na jednom místě, jak je psáno ve Skutcích apoštolů (Skut. 2:1), v nové právě dostavěné modlitebně na bulváru Goodrich, aby zakončili dvaceti čtyř hodinové modlitby za uzdravení Florence.

Jen já při tom nebyl... (Známý evangelista Dr. Price měl v blízkém městě stanové shormáždění a Demos jej jel požádat, aby přijel do nemocnice a modlil se za jeho sestru – bylo pozdě večer a shromáždění končilo). Dr. Price vzal svou Bibli a láhev oleje, jímž pomazával nemocné. „Dr. Price!“ zvolal jsem rychle. Otočil se a přimhouřil oči, protože mě proti prudkému světlu reflektoru ztěží rozeznával. Protlačil jsem se kolem jednoho uvaděče. „Dr. Price,“ řekl jsem a nabral dech. „Jmenuji se Demos Shakarian. Moje sestra měla autohavárii a lékaři v Downey říkají, že nebude dlouho žít, a tak se ptáme, zda byste snad nemohl přijít…“

Dr. Price zavřel oči a já viděl jeho únavu. Okamžik tak zůstal docela klidně stát. Potom náhle oči otevřel. „Půjdu,“ řekl. Pospíchal jsem napřed zástupem lidí, kteří se jen zvolna rozcházeli, a měl jsem pokaždé strach, kdykoliv ho někdo oslovil. Dr. Price zpozoroval mou netrpělivost.

„Neboj se, můj synu,“ pravil, „tvá sestra bude dnes večer zdravá.“

(přijeli do nemocnice, dostali aseptický oděv a roušky na obličej a vstoupili na oddělení intenzivní péče) Dr. Price vytáhl ze své kapsy láhev s olejem a nalil si trochu tekutiny do dlaně. Pak si vyhlédl místo, kde se vtěsnal k různým přístrojům u hlavy postele a zlehka položil konečky prstů na čelo Florence. „Pane Ježíši,“ modlil se pak, „děkuji Ti, že jsi zde. Děkuji Ti, že uzdravíš naši sestru.“ Jeho silný, avšak příjemný hlas se modlil nadále, avšak já jsem už nic nevnímal. Atmosféra v tomto pokoji se v jeden ráz změnila, všechno bylo vyplněno, dokonce i vzduch se zdál být těžším.

Florence se náhle na posteli otočila, až musel Dr. Price uskočit, neboť kolem jeho hlavy proletělo těžké kovové závaží. Florence se pak překulila na druhou stranu tak dalece, jak jí to jen hadičky dovolovaly a pak se převalila znovu na opačnou stranu. Všechna závaží se kývala a otáčela podle toho, jak se pohybovala dopředu nebo dozadu. Věděl jsem, že bych ji měl zadržet – lékaři neustále opakovali, že se roztříštěné kyčle nemají pohybovat. Ale zůstal jsem tam, kde jsem byl a byl jsem zcela obklopený pulzujícím vzduchem.

Florence zhluboka sténala, ale nevěděl jsem zda bolestí nebo úlevou. Dlouhých dvacet minut se otáčela ve svém vězení z hadiček a Dr. Price a já jsme museli dávat pozor, aby nás nezasáhlo nějaké závaží. Každou vteřinu jsem očekával, že se sem z haly vřítí zdravotní sestra a zeptá se, co to tu tropíme. Věděl jsem, že pravidelně každých deset minut chodí někdo po pokojích. Ale nikdo nepřišel. Bylo to, jako bychom my tři byli vytrženi z prostoru a času do světa, v němž nás obklopovala vše pronikající Boží přítomnost.

A docela náhle to bylo zase jen obyčejné nemocniční oddělení. Florence ležela zcela klidně na posteli a závaží se zvolna přestala kývat. Dlouho na mě tiše hleděla.

„Demosi,“ zašeptala pak, Ježíš mě uzdravil.“

Sklonil jsem se k ní. „Já vím,“ řekl jsem. Když přišla později sestra do pokoje, zaradovala se, že Florence opět po dlouhé době klidně a hluboce spí. Jakmile jsem následujícího rána zavezl Dr. Price domů, vyburcoval mě telefonem dr. Haygood.

„Byl bych rád, kdybys sem přišel a prohlédl si rentgenové snímky.“ To bylo všechno, co řekl. Když jsem přišel do nemocnice, byla místnost s rentgenem plná lékařů, zdravotního personálu a lékařsko­technických asistentů, kteří chtěli všichni přihlížet. Pak promítli na plátno osm rentgenových snímků. Na prvních sedmi bylo možno vidět roztříštěné a vadně uložené kyčelní a pánevní kosti. Kosti byly místy tak roztříštěny, že byly viditelné jako drobná zrnka. Ostatní snímky ukazovaly, jak se kostní úlomky oddělují postupně dále od těla. Na osmém snímku, který byl pořízený zmíněného rána, bylo možno vidět v každém ohledu normální pánevní kost, obě boční strany byly na obrazu zcela normální. Levá kyčelní kost byla stejně tak dobře tvarovaná jako pravá. Jen několik vláskovitých čar dávalo tušit, že tato pevná kost musela být kdysi před mnoha a mnoha lety poraněná.

Florence zůstala ještě měsíc v nemocnici a popáleniny se jí dále hojily. V noci před svým propuštěním měla sen. Pozoruhodný sen. Viděla stát před sebou na stole dvacet pět sklenic s vodou, které měla vypít. „Jsem přesvědčená,“ řekla příštího dne mně a Rose, když jsme ji odváděli, „že jsou tím naznačeny roky, které mám zde na zemi ještě prožít. Věřím, že mi Bůh daruje ještě dvacet pět roků, kdy mu budu moci sloužit.“