Václav Havel a prorok Bileám

Nejprve bych rád zdůraznil, že v době mého mládí – v 70. a 80. letech 20. století - byl pro mne Václav Havel vzorem skutečné lidskosti, občanské odvahy a mravní integrity. Jeho Zahradní slavnost mi doslova otevřela oči a stále ji pokládám za skvělý příklad, jak lze uměleckou formou absurdního dramatu demaskovat pokrytectví „reálného“ socializmu. Oceňoval jsem jeho nezávislé postoje a rezistenci vůči režimu v Husákově době tzv. Normalizace. Později, v 80. letech když jsem se stal křesťanem, jsem se zájmem četl jeho Dálkový výslech od. K. Hvížďaly a pokládal jsem za přirozené vyústění jeho dosavadního života, když se během „Sametové revoluce“ stal její ikonou a nakonec prvním presidentem svobodného Československa.

Oslice mluví s Bileámem Zdroj: Internet

Byl jsem jeho příznivcem i poté, co vyhlásil „tlustou čáru“ za minulostí a zločiny komunizmu, protože „nejsme jako oni“. Vlastně to znělo docela křesťansky, že i lidé, kteří byli vědomě či nevědomky spojeni s minulostí a zločiny komunistické strany, mají právo dostat „druhou šanci“. Nějak jsem si tehdy neuvědomoval, že odpuštění jejich pochybení by ovšem mělo předcházet jejich pokání (které nikdy neučinili). A protože jsem se tehdy detailně nezajímal o dění v politice, nějak mi unikla skutečnost, že Václav Havel podpořil názor svých (komunistických) přátel, právníků Rychetského a Jičínského o nezbytnosti právní kontinuity komunistického právního řádu. To do značné míry znemožnilo se vypořádat s minulostí a zbavit nově vznikající stát všech obludných deformací komunistické parodie na právo.

Byl jsem stále jeho příznivcem, ačkoli jsem to vlastně těžko mohl nějak racionálně zdůvodnit. Možná proto, že působil tak lidsky a jakoby bezbranně. Jako Don Quichot hledal „nepolitickou politiku“, rozjímal o „moci bezmocných“, svět ho miloval. Přibývaly ale různé „rušivé“ elementy – rozešli se s ním někteří lidé z disentu, kterým se nelíbil jeho smířlivý postoj ke komunistům, jiní, kteří ho znali osobně, poukázali méně lichotivé stránky jeho charakteru, zejména svérázné pojetí manželské „věrnosti“ (Boučková, Indiánský běh) a zálibu v přepychu. Postupně jako by ztrácel svatozář. Jestliže jsem také dříve měl pocit, že přes všechny výhrady stojí se svým krédem „Pravda a láska musí zvítězit na lží a nenávistí“ velmi blízko křesťanským postojům, tento pocit jsem postupně ztrácel.

Když pak začal uskutečňovat vize jako konference Fórum 2000, jejímž záměrem je “záchránit zeměkouli”, uvědomil jsem si, že se ocitl zcela mimo – a že takové aktivity velmi připomínají stavbu Babylónské věže. Jak to tenkrát dopadlo, víme. Na první pohled se může zdát, že sezvat moudré lidi, aby společně přemýšleli, jak napravit svět, je velmi ušlechtilá myšlenka.¹ Problém je, že výsledky jejich setkávání nemají pro nikoho v moci postaveného žádný závazný mandát. Především ale lidské záměry učinit svět lepší na základě vlastní moudrosti nikdy neuspěly a nemohou uspět. jak píše Žalmista (Ž 127,1): “Nestaví-li dům Hospodin, marné je úsilí stavitelů”. A pokusy vytvářet v rámci konference např. jakousi společnou platformu pro náboženství, jak se dělo už na 1. konferenci v 1997 (tzv. multireligiozní setkání) nemůže být biblicky rozsouzeno nijak jinak, než jako náboženský synkretizmus, jinými slovy duchovní smilstvo.²

V této souvislosti mi vytanula zvláštní starozákonní postava, prorok Bileám. Byl to podle Bible nehebrejský kněz a věštec z doby, kdy Izraelci po odchodu z Egypta putovali do Zaslíbené země. Jejich nepřítel, moábský král, si proroka přizval, aby proklel postupující Izraelce. Přestože mu Bůh výslovně nedovolil, aby něco takového udělal, vydal se na cestu. Byla to nakonec jeho vlastní oslice, která na rozdíl od proroka viděla Božího posla, jenž stál Bileámovi v cestě a zastavila – jinak by anděl Bileáma zabil. Později Bůh dovolil, aby se prorok s moábským králem setkal, ale pokaždé, když se ke kletbě schylovalo a připravovalo se místo s příslušnými rituály, se Bileámovi zjevil Hospodin a varoval ho, aby se neopovažoval seslat kletbu na jeho vyvolený národ. Nakonec Bileám vyslovil proroctví ve prospěch Izraelců, vnuknuté Bohem. Bileám žehná Jákobovu rodu, prorokuje válečné úspěchy Izraelcům a zároveň předpovídá osudy některých okolních národů. Potud vypadá tato postava docela sympaticky. Jaké byly ale jeho další činy?

Věštec Bileám, přestože dostával vnuknutí a sny od Hospodina, měl slabý charakter – byl ješitný a chamtivý. Pak byl králem Moábců vyzván, když mu Bůh nedovolí proklít Izrael, aby poradil na Izraelity nějakou léčku. Vymyslel nakonec následující věc (Nu 25.kap):„Když Izrael pobýval v Šitímu, začal lid smilnit s Moábkami. Zvaly totiž lid k obětním hodům svého božstva a lid hodoval a klaněl se jejich božstvu. Tak se Izrael spřáhl s Baal-peórem. Proto Hospodin vzplanul proti Izraeli hněvem...“ a mnozí z Izraele – všichni, kdo propadli duchovnímu smilstvu, zemřeli.³

Přesně totéž se děje v případě Václava Havla – jako Bileám i on se, jak se domnívám, v určité době stal Božím nástrojem – v jeho případě nástrojem při obnovení svobodné společnosti v naší zemi. Nakonec ale tuto pozici „neustál“, protože mu chyběl pevný duchovní základ⁴. Začal si počínat nikoli jako nástroj v Boží ruce, nástroj Pravdy a Lásky nad námi, ale jako ten, kdo sám Pravdu a Lásku ztělesňuje a tvoří. Obávám se, že se to může snadno stát každému člověku (zvláště, když i jeho okolí v něm podporuje a šíří představu o jeho vyjímečnosti), přestože si připadá velmi pokorný (velmi výmluvně na téma falešné pokory vypráví Rabi Maharaj, bývalý hinduistický guru ve své knize „Guru zemřel“). Ve skutečnosti stále zůstává starým padlým Adamem, který se ve své mysli povyšuje na Boží úroveň. A takové postoje ho nakonec zcela uvedou na zcestí, a ponechávají ho duchovně mrtvým, neschopným cokoli pozitivního pro Boha vykonat.

V důsledku tohoto fatálního „minutí se cíle“ můžeme v posledních letech se smutkem sledovat, jak se Havlovo moralizování stává stále více myšlenkově impotentním a jak se jeho uvažování naprosto míjí se skutečnými výzvami současného světa. Je mi to velice líto, ale jeho „životní moudrost“ postrádá skutečné poznání Boha. Možná by mu, jako Bileámovi, také prospěla nějaká oslice, která by promluvila a ukázala mu jeho pošetilost...

Poznámky:

¹Havlova myšlenka svolat moudré tohoto světa, aby řešili jeho problémy a nalézali cesty k jeho nápravě, zdánlivě nápadně koresponduje s myšlenkami našeho génia 17. století J.A.Komenského. Jeho významný traktát se totiž jmenuje „Obecná porada o nápravě věcí lidských“. Jenomže takový pohled je velmi povrchní. Komenský totiž zcela jednoznačně argumentuje, že lidé se svou moudrostí nejsou schopni svět, porušený lidským hříchem napravit. Svět může být obnoven jedině skrze vykupitelské dílo Ježíše Krista. K tomuto cíli má být nápomocna výchova, protože jejím hlavním účelem podle Komenského je poznání Boha. A cestu k Bohu ukázal jeho Syn Ježíš Kristus. To je pro Komenského univerzální cesta k nápravě všech lidí.

²Chrám svatého Víta, Boží svatostánek, duchovní centrum našeho národa a státu, byl takto zneužit pro uctívání jakéhosi neurčitě synkretického náboženského božstva a byly zde zapáleny svíce cizího ohně. Později byla podobně duchovně zneuctěna pro okultní seance čarodějnicemi a šamany Betlémská kaple (historické srdce duchovní obnovy církve a našeho národa), jež byla od samého svého vzniku zasvěcena pro zvěstování Božího slova našemu národu v českém jazyce.

³(viz 4.Moj.22:21-34) Výklad starozákonního textu a porušenosti Bileáma je možno nalézt v poslední knize Nového zákona, ve Zjevení sv. Jana (dopis církvi v Pergamonu): „Jen to mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení Bileámova. Jako on učil Baláka svádět syny Izraele, aby se účastnili modlářských hostin a smilstva, tak i ty máš některé, kteří zastávají učení nikolaitů.“ Tito nikolaité byli, jak je zřejmé z jejich přirovnání k Bileámovi, zanašeči falešných učení do církve, jinými slovy, vnášeli tam náboženský synkretizmus, byli představiteli duchovního smilstva.

A jak končí starozákonní věštec Bileám? Přestože měl velké duchovní rozpoznání – byl to Boží prorok a znal Boží vůli ohledně Jeho vyvolého národa, nebyl svým srdcem cele u Boha. Jeho chamtivost mu tak zaslepila oči, že se stal nástrojem Božího nepřítele. Poté, co Izrael prošel (dosti brutální) duchovní očistou, byl během válečného tažení proti Moábcům dopaden a „sťat mečem“ (Nu 31. kap).

⁴Sám Havel přitom (minimálně v Hvížďalově „Dálkovém výslechu“ či v „Dopisech Olze“) přiznává, že s ním jeho věřící přátelé mnohokrát diskutovali o víře, o tom, co znamená uvěřit v Krista, ale – třebaže si v tomto směru formuloval určitý filosofický koncept víry, přijmout Krista jako Boha, jako Pána a Spasitele svého života, odmítl. Václavu Havlovi vyhovuje spíše „víra jako „stav ducha“ nebo „duchovní zkušenost“, je to vztahování se k „absolutnímu horizontu“; je to „vztaženost ke smyslu všeho bytí“. Havlův „Bůh“ není objekt, věc nad jinými věcmi. Je to osobní tajemství, (extatická) záležitost ústící do personálního objektivna. Absolutní horizont (víry) není z tohoto světa, není to svět, je to pravda.“ (podle M. Balabána). Takový koncept Boha, který je mimo svět, a zároveň osobní „záležitost“, ale nikdy Bůh, který je živý a jednající v tomto reálném světě, koncept Absolutna, vůči kterému člověk není povinnen „vydat počet ze svých skutků“, se ovšem dá „narazit“ na téměř jakékoli náboženství a je jen sofistikovaným vyjádřením dříve zmíněného náboženského synkretizmu, duchovního smilstva.