Úloha malých národů

Skvělá úvaha G. K. Chestertona „Loutkové divadlo“ v knize Ohromné maličkosti mne podnítila k přemýšlení o závěru tohoto článku – ačkoli byl původně napsán pro tak pomíjivé médium, jako jsou noviny, je nesmírně nadčasový. Malé rozměry a jednoduchost loutkového divadla ho přivedly k závěru, že veliké věci je možné zobrazit jen tehdy, je-li je možné ukázat jen ve velmi malém měřítku:

„Protože je to divadlo tak malé, můžeme snadno předvést zemětřesení na Jamaice. Poněvadž je tak malé, můžeme snadno znázornit i soudný den. A právě pokud je omezené, může se zabývat pádem měst i pádem hvězd, kdežto velká divadla musí šetřit, protože jsou velká. Až pochopíme tohle, pak také pochopíme, proč svět vždy čerpal svou inspiraci především od malých národů. Obrovská řecká filozofie se vešla snáz do malých Athén, než do rozsáhlé říše perské. Pro svůj očistec, nebe a peklo našel Dante dost místa v úzkých uličkách Florencie. v Britském impériu by se zadusil... Velké myšlenky lze předvádět jen na malém prostoru.“

Je zde ovšem řada jiných inspirujících příkladů malých národů, které mne napadly a dokumentují Chestertonovu myšlenku: V první řadě mi samozřejmě připadl na mysl národ Izraele. Byl to kdysi malý a bezvýznamný houf kočovníků, a přece právě jemu svěřil Bůh skrze anděly své Slovo. V Bibli je o tom řečeno zcela jednoznačně: není to pro jejich zásluhy, nebo schopnosti, není to proto, že by Izraelci byli něčím výjimeční. Přesto jim Bůh dal svou důvěru a tento národ se tak stal Národem Knihy, jeho příslušníci byli inspirováni k tomu, aby sepsali soubor textů, jež se nyní nazývá Svatá Písma. Ta doslova proměnila celý svět a přivedla národy celého světa k poznání Boha. Izraelci se nikdy nestali velkým národem, ale přece jejich význam a přínos pro svět je naprosto jedinečný a neopakovatelný.

Chestertonem zmiňovaní Řekové jako malý národ prokázali opravdu  zázračný tvůrčí  potenciál – byli to řečtí starověcí myslitelé, vědci, politici, stavitelé, umělci a třeba i sportovci, kteří dali zrod evropské civilizaci. Vytvořili si takovou kulturní převahu, že se Římská říše, poté, co vojensky dobyla území Řecka, netroufla v tomto ohledu s Řeky měřit a dlouho jen s úctou přejímala a kopírovala řecké vzory. Prostřednictvím Římské říše se pak vlastně všude po světě šířila řecká kultura a její nesmírný vliv vyzařuje dodnes.

Mohl bych jmenovat dále malý arménský národ. Tento prastarý houževnatý národ patří k národům s nejstarší kontinuální kulturou. Arménské království jako první stát přijalo křesťanství již v r. 301 století po Kristu (prostřednictvím sv. Řehoře). Pro svou víru Arméni zakusili mnohá pronásledování, jež vyvrcholila hrůznou genocidou ze strany Turků v době 1. světové války. Arméni jsou stále hrdi na tom, že jejich malý národ trpěl pro víru nejvíce ze všech národů světa. Tato krutá zkušenost a strach z dalšího pronásledování je vedla do exilu. Nyní jsou v diaspoře po celém světě a prosadili se jako vynikající podnikatelé, umělci, lidé showbussinesu i jako velcí šiřitelé evangelia. Jedním z těchto vynikajících Arménů byl Američan arménského původu Démos Shakarian, zakladatel největší světové organizace křesťanů-laiků FGBMFI („obchodníci, zvěstující plné evangelium“).

Jdeme-li dál, jaké úžasné věci vykonali pro Evropu a svět Irové, malý národ, z něhož vzešli mimo jiné velcí křesťanští misionáři – sv. Patrikem počínaje. V době hluboké krize římského papežství (v 5.-9.století) přinášeli vytrvale irští benediktinští mniši evangelium do zemí a národů západní a střední Evropy a zasloužili se tak o jejich christianizaci. Stejně tak je možno vyzdvihnout irskou literaturu – je možno říci, že podstatnou část slávy anglicky psané literatury je nutno připsat geniálním spisovatelům původem z Irska.

Ani my, Češi a Moravané jsme nikdy nebyli velkým národem, který by vytvářel světové dějiny, dobýval svět a vytvářel impérium. Přesto můžeme přinést světu určité kvality, které tyto veliké národy – právě, vzhledem k své velikosti - nemohou. A nemusí zrovna jít o to, co si v Písních kosmických (26. zpěv) přeje Jan Neruda:

Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své zdvihni oči!
Viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
Toť prostě tím: ty maličké
z jadrného jsou fládru,
ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.

Troufám, že při té myšlénce
srdce ti povyskočí -
nuž - buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!

Jde to, ach jde! Jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru:
bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!

My, Češi a Moravané, či naši slovanští předkové z oblasti Velké Moravy jsme ale již v historicky velmi vzdálené době rovněž přinesli světu něco výjimečného a nového. Mám na mysli roli slovanských žáků Cyrila a Metoděje v christianizaci a kulturním obohacení (písmo) národů střední a východní Evropy, především Bulharů, Srbů a Rusů, ale také Poláků a Maďarů  - díky sv. Vojtěchovi a Přemyslovně Doubravce, jež přivedla k víře svého muže, polského krále Měška. Jako jeden z prvních národů středověké Evropy jsme přeložili do národního jazyka Bibli a dokázali jsme pak „proti všem“ uhájit svou náboženskou svobodu, v tom máme naprosté prvenství. Byl to náš příklad, příklad národa Jana Husa, který povzbudil náboženské reformátory v Německu a Švýcarsku a pak v dalších zemích k odporu proti náboženskému útisku a pomohl tak koneckonců vymanit Evropu z feudálního zotročení. Úsilí našich předků bez jakýchkoli kompromisů následovat Krista pak vyvrcholilo vznikem Jednoty bratrské, jejíž činnost zanechala v našem národě nesmazatelné stopy (Bible Kralická) a pomohla našemu národu překonat dobu nejtemnější poroby a ztrátu 80 % populace po 30ti leté válce.

Původní Jednota bratrská sice na čas zanikla, když umřel její poslední biskup Jan Ámos Komenský, ale z bratrských exulantů, utíkajících do Německa před krutým náboženským pronásledováním -  především ze severní Moravy - byla v Herrnhutu (Ochranově) v Lužici zásluhou hraběte Zinzendorfa zformována nová, obnovená Jednota bratrská. Tito exulanti, po celém světě později známí jako Moravané, nebo Moravští bratři (ačkoli to byli Němci), kteří se k svému původu všude hlásili, pak vytvořili první evangelickou světovou misii, kdy dobrovolně odcházeli zvěstovat evangelium do samých „bran pekla“ a jsou dodnes těmi, kdo (paradoxně) našemu národu udělali ve světě nejlepší jméno. Misie Moravských bratří jsou s úctou připomínány jako snad první novodobé misie, kde misionáři hleděli na domorodce jako na plnoprávné lidské bytosti, respektovali jejich zvyklosti a jazyky, a byli také místními kmeny a národy vřele přijímáni, ba milováni. Jejich vzor a přístup pak pozitivně ovlivnil postoje a způsoby misií jiných církví. V neposlední řadě je nutno zmínit. že to byli misionáři a evangelisté nepatrné Jednoty bratrské, kteří přivedli k obrácení významné pastory církve v Anglii, především bratry Johna a Charlese Wesleyho, kteří měli zásadní formotvorný vliv na další vývoj křesťanství v Anglii a Severní Americe. Skrze jejich službu zde proběhly vlny mocného duchovního probuzení, které přivedlo anglický národ k hluboké zbožnosti a zcela změnilo atmosféru ve společnosti. Mimochodem také zabránilo krvavým revolucím, revoltám a válkám, které měly původ v osvícenství a z něj vzešlého nacionalizmu a sužovaly desítky let evropský kontinent .

Je v této souvislosti velmi smutné a až trapné, že náš národ, kterému se v 15. století posmívali okolní Němci, že „nejsou tak hloupí, aby byli poctiví a mluvili pravdu jako Češi“, se stal v moderní době ateistickým národem brutálních vrahů těch lepších příslušníků vlastního národa (40. let vlády komunistů), a později národem „vyčůránků“, podvodníků, zlodějů, „tunelářů“ a lhářů. Je to naše poslední slovo? Když bych parafrázoval Jana Nerudu – chceme být národem z „plynových hadrů“, neboli, když cituji Vláďu Mertu těmi, „co žerou ten svůj život jako bůček (v automatu) vstoje“? Chceme se zapsat takovým způsobem do světové „knihy národů“?