Václav Klaus ve vřavě nenávisti

Události posledních týdnů, které se odehrávají na naší politické scéně, mne naplňují hlubokým zármutkem. Převládá ve mně pocit, že naše média a jejich vlivem i veřejnost „zdivočela“ a jejich nátlaku podlehla značná část naší politické „reprezentace“. Nevím, jestli si lidé, kterých se to týká, uvědomují, jak svou snahou „vrátit to Klausovi i s úroky“ jednak ukazují svou pravou tvář (a rozhodně to není tvář milosti a pravdy) a také jak výrazně přispívají k další polarizaci a zhrubnutí naší společnosti. Jen - jestli chtěli oni malí lidé v Senátu svým hlasováním předvést, že „nejsou jako on“ - tak se jim to opravdu podařilo. Nazval bych to jejich počínání vzpourou nul, navíc pod taktovkou člověka oficiálně mimo politiku – vlnícího se evolucionisty Karla Janečka. Pravda je, že (převážně) levicoví politici už jednou podobně idiotský sebevražedný zářez provedli – totiž když se jim pod vedením J. Paroubka podařilo „shodit“ Topolánkovu vládu uprostřed jejího předsedání Evropské unii.

V této souvislosti je chrakteristické, že někteří z významných soupeřů V. Klause napříč politickým spektrem, tedy ti, kteří mají nepopiratelný formát, jsou na rozdíl od osmatřicítky senátorů, znepokojeni, znechuceni, zděšeni či zaskočeni tím, že tato „show nul“ pokračuje. Na rozdíl od senátních figurek si dokážou uvědomit, jak negativní a rozkladný dopad – jak na vnitrostátní, tak mezinárodní úrovni, na vnímání úrovně politického života u nás - jejich zbytečná a zlá aktivita má.

Karel Schwarzenberg: „Myslím, že žaloba není rozumný krok. Prezident je státní instituce, žalovat ho máme opravdu jen z velmi vážných důvodů.“

Miloš Zeman: „Pokládám to za zcela hysterickou reakci, protože velezrada je přesně definovaný pojem a amnestie se do něho prostě nevejde.“

Miroslav Kalousek: „Vlastní mindráky a iracionální nenávist zvítězily nad odpovědností vůči vlastní zemi, která kvůli těmto 38 lidem teď bude mít velkou ostudu“.

Ke všem těmto politikům mám značné výhrady – což zajisté nehraje žádnou roli. Mnohem důležitější je, že přestože tito lidé se jistě v mnoha i velmi závažných věcech neshodnou, jednu věc si uvědomují. Jsou situace, kdy je třeba zapomenout na osobní animozity a malicherné spory a místo nich projevit státnickou velikost. Karel Schwarzenberg, Miloš Zeman, Miroslav Kalousek tuto schopnost v sobě našli, 38 senátorů a mnoho dalších politiků nikoli.

Nevylučuji, že zmíněné představitele parlamentní demokracie povzbudilo k jejich aktivitě obrovské množství vystupňované nenávisti, té doslova vřavy, která se kolem Václava Klause rozpoutala v posledních týdnech. K tomu, co by možná za jiných okolností neudělali, je nepochybně mohla ponoukat zejména hysterická atmosféra, která byla médii rozpoutána kolem prezidentovy amnestie. Ostatně senátor Jiří Dienstbier, který patřil k hlavním iniciátorům žaloby prezidenta z údajné velezrady, měl mnoho jiných důvodů k frustraci, neboť zřejmě stále ještě neskousl porážku s bývalým sociálním demokratem M. Zemanem v prezidentské kampani.

Já si ale kladu otázku, co dobrého může vzejít z neustále rozdmýchávané tendence našich médií polarizovat naši společnost. Jsem přesvědčen, že vůbec nic, ba naopak. Honba na Václava Klause a jeho sledování ze strany desítek novinářů mi mimochodem připomíná situaci kolem sledování Alexandra Dubčeka za Husákova režimu v 70. a 80. letech. Tehdy bylo po několik let královsky placeno 50 příslušníků STB jen za to, aby jako svou výhradní činnost sledovalo „objekta A.D.“. Svou činnost vykonávali tak, aby A. Dubček o jejich soustavném slídění věděl a byl si vědom tohoto trvalého tlaku - dnes jsou takto placeny desítky novinářů majiteli svých novin, elektronických médií či televizí, aby slídili po všem negativním, co by mohli publikovat o V. Klausovi. Na prstech jedné ruky se přitom dají spočítat ti mainstreamoví žurnalisté, kteří i v tomto mediálním třeštění byli schopni si zachovat „svou hlavu“ a samostatný úsudek. Děkuji tímto panu Pečinkovi, panu Žantovskému, panu Kaiserovi a nakonec (s drobnými výhradami) i panu Pleslovi.

Na závěr mi nezbývá, než se opakovat: Opravdu se domnívám, že místo „okopávání prezidentových kotníků“ nastal čas na velký úklid veškeré špíny, která se nahromadila mezi různými skupinami v naší zemi. Naše společnost se během voleb a po nich ale nevymezovala na základě trvalých hodnot, skutečného dobra a zla, světla a temnoty, pravdy a lži, lásky a nenávisti. Polarizovala se do značné míry na základě neskutečné mediální masáže, která z Václava Klause vytvořila vtěleného ďábla a udělala vše proto, aby mu co nejvíce ztrpčila poslední dny v jeho prezidentské funkci. Lidé, kteří se na tom podíleli, by se měli stydět.

Z tohoto hlediska také souhlasím s nastupujícím prezidentem Milošem Zemanem a pokládám za správné, že příští prezident volal hned po volebním vítězství po společenském smíru. Miloš Zeman jistě není tak pošetilý, aby se domníval, že on sám může „stvořit“ jednotu - zajisté také neměl na mysli, aby si všichni mysleli totéž. Může ale napomoci k tomu, aby pro ni vznikl prostor, nebo naopak, mohl by vytváření tohoto prostor znemožňovat. V tomto také vidím možnou pozitivní úlohu médií – především ona by nyní měla střízlivými postoji napomoci uklidnit rozbouřenou atmosféru v naší společnosti.