Promiskuita vládne světu?

Podle titulku na jednom z oblíbených serverů je nevěra normální a „zahýbat“ patří ke obecným trendům dnešního světa. V článku na toto téma pak přehršel příkladů z V.I.P. společnosti dokazuje tvrzení jeho autorů. Možná opravdu mnoho lidí nevěrných je. Znamená to ale, že takové jednání je normální? Já jsem přesvědčen o tom, že tento  jev neukazuje nic jiného, než že je současná společnost v hluboké mravní krizi.

Zajímalo mne, co na toto téma říká jedna z největších osobností českých dějin - nedávné výročí narození T.G.M. mne totiž vedlo k tomu, že jsem si osvěžil jeho myšlenkový svět při otevření knihy Masarykova abeceda.

V úvaze na téma „Pohlavní komunizmus“ v Otázce sociální píše: „Jako koneckonců nesouhlasím s komunismem vůbec, odmítám také jakýkoli pohlavní komunismus, ať už se vyskytuje v jakékoli formě (jako prostituce, mnohoženství a mnohomužství, jako více manželství po sobě, jako volná láska atd.). Celý dosavadní vývoj, učení největších mravních zákonodárců, předpisy křesťanských církví a ideály největších mužů a žen nové doby ukazují všechny jedním směrem: že lidstvo spěje k absolutnímu jednoženství. Aby to bylo možné, je vedle nutných reforem hospodářských zapotřebí mravní a duchovní reformy na celé čáře.“

Jestliže Masaryk viděl nutnost mravní a duchovní reformy české společnosti před více než 100 lety, o to víc je jí potřeba dnes. Myslím, že je opravdu velmi přiléhavé nazvat pohlavní promiskuitu pohlavním komunismem, protože jednoznačně ukazuje, jaké jsou myšlenkové a duchovní kořeny takových názorů a postojů.

Někteří zpitomělí lidé, ovlivnění primitivním (neo)darwinizmem tvrdí, že lidská přirozenost má geneticky nejblíže k šimpanzům, kteří jsou nesmírně promiskuitní, a proto i pro člověka je promiskuita rovněž něčím přirozeným. Bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo podáváno jako vědecké poznání. Pohled na člověka jako bytost, ovládanou svými pudy a instinkty, má ovšem velice daleko k tomu, co je pro lidství skutečně podstatné – a tím je duchovní rozměr lidského bytí.

Člověka totiž nedělá člověkem jeho biologická příslušnost k primátům, ale jeho schopnost přetvářet svět a především to, že je bytostí duchovní, nikoli jen „duší živou“ jako zvířata - pouze člověku byla dána schopnost komunikovat s Bohem. Tato výsadní schopnost lidského rodu „být podoben Bohu“ je básnickou formou zachycena v Bibli, v knize Genesis (2.kap.):

²⁷Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. ²⁸A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

Bůh ovšem učinil člověka pánem nad přírodou ne proto, aby ji devastoval, ale aby byl jejím dobrým správcem. Právoplatným majitelem vesmíru a tedy i země je Bůh, jeho stvořitel. Povinností člověka je zacházet se vším, co mu bylo dáno (tedy i se svým tělem) tak, jak to odpovídá Božím záměrům. Již při stvoření prvního muže a první ženy řekl Bůh (3.kap. Gen):

²⁴Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.

Tento Boží výrok je pozoruhodným způsobem potvrzen Ježíšem Kristem, který k němu také přidává výklad (Mar 10 kap.):

²Tu přišli farizeové a zkoušeli ho: ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku. ³Odpověděl jim: „Co vám ustanovil Mojžíš?“ ⁴Řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit.“ ⁵Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. ⁶Od počátku stvoření ‚Bůh učinil člověka jako muže a ženu; ⁷proto opustí muž svého otce i matku a připojí se k své manželce, ⁸a budou ti dva jedno tělo‘; takže již nejsou dva, ale jeden. ⁹A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ ¹⁰V domě se ho učedníci znovu na tu věc ptali. ¹¹I řekl jim: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; ¹²a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství.“

Apoštol Pavel, jemuž byla skrze Ducha svatého dána mimořádná moudrost, vysvětluje, proč je pro muže a ženu v partnerském vztahu tak nesmírně důležité bránit se smilstvu. V manželství muže a ženy je přítomné hluboké spirituální tajemství – je to podobný vztah, jako vztah Krista a jeho těla – církve (Ef 5kap.):

²⁵Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, ²⁶aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; ²⁷tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. ²⁸Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. ²⁹Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; ³⁰vždyť jsme údy jeho těla.   ³¹‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ ³²Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. ³³A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.

Z uvedeného je snad každému, kdo o těchto věcech přemýšlí bez předsudků, patrné, že vztah muže a ženy představuje podle Božích záměrů něco mnohem hlubšího, než pouhé naplnění sexuálních potřeb, plození dětí a třeba duševní souznění. Spokojit se s tím, že se během svého života zaměřím na to, abych si zde vymezený čas jen co nejlépe „užíval“, znamená doslova dezertovat, utéci od toho, k čemu jsem jako věčná bytost byl stvořen...