Jan Milíč z Kroměříže

Pro Přemysla Pittra, jehož životní příběh jsem nedávno představil na svém blogu, představoval předreformační kazatel Jan Milíč z Kroměříže zásadní celoživotní vzor, jehož snahy o reformu církve a společnosti se snažil napodobit a následovat. V našem domácím archívu jsme nedávno našli článek Přemysla Pittra, věnovaný tomuto vynikajícímu středověkému kazateli, který zaslal v 60. letech babičce mé ženy. Dovoluji si jej zde uveřejnit jako doklad srovnání myšlenkového světa obou těchto pozoruhodných postav naší minulosti.

Otec české reformace - Jan Milíč z Kroměříže (+ 1374)

Karel IV., král český a císař římsko-německý, dovedl si do svých služeb vybrat vynikající muže. V jeho dvorské kanceláři v Praze se tvořila nová spisovni němčina. Také latina, francouzština a čeština se tam pěstovala v ryzí formě. Císař dokonce doporučoval synům kurfiřtů, aby studovali češtinu. Měl i porozumění pro italský humanismus. Římský lidový tribun Coladi Rienzi a básník Francesco Petrarca se ucházeli o jeho přízeň a zdržovali se nějakou dobu v Čechách. Jejich ostré utoky na prodejnou papežskou moc vzbudily zájem členů dvorské kanceláře, zvláště Jana Milíče z Kroměříže. Snad ještě víc než jejich kritika a politické plány zapůsobila na něj Rienziho vášnivá obrana Františka z Assisi a jeho ideálu chudoby.

Karel IV. poznal, že Milíč je nadaný a opravdový myslitel a bral ho s sebou často na cesty. Zdá se však, ze světský uřad dvorského notáře Milíče neuspokojoval. Rozhodl se pro duchovní dráhu. Císař mu zprostředkoval vysokou hodnost metropolitního kanovníka a prebendy, které k ní patřily. Jako arcijáhen měl Milíč za úkol dohlížet na podřízené kněze. S hrůzou zjišťoval, že klérus je zkažený stejně jako světská společnost, kterou opustil. Karel IV. poskytl církvi jako nositelce vzdělání veliká privilegia. Bohatství mělo ale zhoubný vliv. Kněžstvo se oddávalo zhýralému životu a Kristových přikázání nedbalo. Jeho špatný příklad měl vliv na obecnou morálku. Šířil se bezmezný úpadek mravů. Císař se vážně snažil této mravní zkáze čelit. Pohrozil například všem prelátům, jejichž chování vzbuzovalo pohoršení, že jim odejme obročí. Když se tyto prohnilé poměry nelepšily, povolal do Prahy augustiniána Konráda Waldhausera z Rakouska. Proslulý kazatel začal reformačně působit roku 1363 na kazatelně kostela sv. Havla, v Týnském chrámu i na tržišti.

V té době se pokoušel Milíč odstranit neutěšené poměry mezi klérem. Narážel však na cynickou lhostejnost, ba dokonce na zaryté nepřátelství. To jím v hloubi srdce otřáslo a rozhodl se, že nastoupí sám nekompromisně cestu Kristova následovnika. K údivu svých kapitulních bratří, pro něž byly peníze vším, složil své výnosné úřady a zřekl se hodností a majetku. Odebral se jako prostý kaplan do Horšova Týna, aby se v šumavské samotě připravoval na své pozdější úkoly. Když se po půl létě vrátil do Prahy, stával často pod kazatelnou Konráda Waldhausera a naslouchal jeho bouřlivým výpadům proti tehdejším nešvarům mezi kněžstvem a v lidu. Rakušan kázal nejen latinsky, ale i německy pro občany vnitřního města, kteří tehdy mluvili převážně německy.

Podnícen Waldhauserovým příkladem, začal Milíč kázat česky v Mikulášském kostele na Malé Straně v Praze. Měl zprvu málo posluchačů a někteří se mu posmívali pro jeho hanáckou výslovnost. Přátelé mu marně domlouvali, aby zanechal těchto zbytečných pokusů. Milíčova kázání nebyly řečnické výkony. Avšak jeho vnitřní oheň zapaloval srdce. Brzo nestačil malostranský kostel a plní se i chrám sv. Jiljí na Starém Městě a sv. Jiří na Hradčanech. Často mluvil třikrát denně a po kázáních na něj čekávalo stále více lidí, hledajících radu nebo pomoc. Ke studentům a vzdělancům hovořil Milíč latinsky, prostému lidu česky, což nebývalo zvykem. Po smrti Konráda Waldhausera převzal též kázání německá. Kromě toho zajížděl i do jiných měst Čech a Moravy. Jeho současník vladyka Tomáš ze Štítného píše o tom nadšeně: „Tot plapolaše silný duch z něho v Božie milosti. Mnohoj tu vydal ohňových slov!“ A Palacký dokládá: „Tak pohnul duchem národním až v samé hloubi jeho.“

Milíčovy snahy o radikální nápravu kněžstva narážely na rostoucí odpor. Ti, kdož si chtěli udržet privilegia, měli strach z jeho volání po návratu prvotního křestanského obecenství. Když dokonce vyčetl císaři, že obohacením církve zavinil její upadek, dal ho pražský arcibiskup zatknout. Ale císař si byl sám vědom, jak jsou Milíčova obvinění oprávněná, a nařídil, aby ho ihned propustili. Jan Milíč viděl, že se rozpad církve blíží a chtěl mu zabránit. Odebral se s císařovým doporučením do Říma, aby předložil své reformní návrhy na nejvyšších místech. Urban V. jenž měl pověst vzdělaného papeže, vedoucího svatý život, dlel právě v jihofrancouzském městě Avignonu a Milíč byl uvězněn, protože zatím došla z Čech pomlouvačná obvinění jeho nepřátel. Překrucovali smysl jeho kázání a tvrdili, že zlehčuje Písmo svaté, káže je řečí lidu. Ukován v těžkých poutech napsal papeži dopis, v němž žádal svolání koncilu, který se měl zasadit o obecnou reformu. Proto právem nazýváme Milíče "otcem české reformace".

Po mnoha týdnech se Urban V. vrátil do Říma a dal si předvést Milíče k výslechu. Milíčovo vystoupení zapůsobilo na papeže a kardinály tak mocně, že ho rehabilitovali. Jeho žalobce pak zbavil jejich hodností na tak dlouho, až jim odpustí, což Milíč rád učinil. Po návratu do Prahy čekal marně dva roky na papežskou reformní bulu. Odebral se tedy znovu do Říma. Tam opět zažil hořké zklamání. Došel k přesvědčení, že shora se nedá náprava očekávat. Proto spěchal domů a působil dále jako horlivý svědek pravdy. Bylo stále víc mladých duchovních, kteří se k němu připojovali, aby se od něho ucili kazatelskému umění. Diktoval jim kázání latinsky a česky, a četní žáci je rozmnožovali v opisech.

Roku 1372 se Milíč dožil neočekávaného úspěchu. Jeho slovo a jeho příkladný život zapůsobily na mnoho posluchačů tak, že činili houfně pokání. Ženy odkládaly klenoty a drahá roucha, lichváři vraceli své zisky a mnozí se chápali jiného povolání, které se nepříčilo příkazům evangelia. Na Milíče se obracely dokonce mnohé nevěstky s prosbou, aby jim umožnil návrat k počestnému životu. Ubytoval je v domě panny Kateřiny z Moravy. Odtud si je pražské paní odváděly jako služebné, některé se provdaly, jiné se vrátily k rodičům.

Když počet těchto kajícnic stále rostl, přišla neočekávaná pomoc. Majitelka největšího nevěstince nastoupila sama cestu pokání a přenechala Milíčovi svůj dům. Vykřičené sousední domy se zcela rozpadaly. Císař je dal strhnout a pozemky daroval Milíčovi. S pomocí svých přátel vybudoval Milíč v okolí nynějšího Konviktu v ulici Bartolomějské rozlehlý dům pro své chráněnce. Na druhé straně vznikl dům pro mladé duchovní, které připravoval pro své velké reformní plány. Všechny sousední domy obsadil svými stoupenci, kteří s ními vytvořili velkou duchovní rodinu. Tak vznikla obec, kterou pojmenoval "Jeruzalém", to jest "místo pokoje". Milíč sám byl zcela bez prostředků a musel se nyní starat o 200 až 300 lidi. Přes obětavost mnoha zámožných příznivců se octl ve vážných nesnázích. Kromě toho byl "Jeruzalém" jeho protivníkům trnem v oku. Podali společně u arcibiskupa novou žalobu a žádali,aby jeho dílo rozpustil. Milíč se odvolal k Řehoři XI. Nový papež nařídil přísné vyšetřování a popřípadě potrestání Milíče, i světskou mocí. Císaře vyzval, aby co nejrychleji a úplně zbavil svou říši takových "hanebných skvrn".

Tato papežská bula ohrozila vážně celé Milíčovo dílo. Odebral se proto sám k papeži do Avignonu. Tam se opakoval zázrak, který se udál v Římě před Urbanem V. Urbanův bratr, kardinál Grimaud, se osobně ujal Milíčovy pře a prosadil jeho plné ospravedlnění. Před shromážděním nejvyšších hodnostářů vyložil Milíč znovu své plány na radikální reformu církve. Podle vzoru prvních křesťanů měli věřící vytvářet obce, v nichž by bylo všechno společné a které měly být příkladem cele společnosti.

Milíčovy dny však byly sečteny. Až do konce svého života diktoval listy svým přátelum do vlasti a odkazoval jim své dílo. Skonal 29.června 1374 a byl pochován v avignonském chrámu. Zpráva o Milíčově rehabilitaci jeho nepřátele překvapila. Dosáhli toho, že jeho žáci nesměli kázat, protože prý pobuřovali lid proti církvi a jejím nařízením. Intrikami dosáhli, že vzorná obec "Jeruzalém" byla rozprášena a že opuštěné budovy byly odevzdány řádu cisterciáků. Milíčovi přátelé čekali marně pa papežskou bulu, která měla ospravedlnit jejich učitele. Protože jeho žáci už nesměli v kostelích kázat, shromaždovali se Milíčovi stoupenci v domech a pod širým nebem. Tak byle připravena půda pro nové mocné hnutí, pro husitskou revoluci.

Nikoli náhodou se tento první reformační průlom udál v Čechách. Kromě ryzí osobnosti Jana Milíče z Kroměříže působili tu průkopnicky také jiní buditelé už ve 14. století. Ano už i celá bible byla přeložena do češtiny. Veliký osvícenský vliv vykonávaly, zvláště na venkově, poučné spisy zemana Tomáše ze Štítného, prvního laika, který psal česky. Mezi venkovským obyvatelstvem bylo ještě mnoho svobodných, sebevědomých sedláků, protože nevolnictví, které ochromuje ducha, bylo v Čechách zákonem zavedeno teprve roku 1487 pod vlivem sousedních zemí. Na spíše teologické rovině působil Milíčův žák, Matěj z Janova, mistr pařížské university a později kanovník u sv. Víta. Také toho uchvátil vzor prvotní apoštolské obce. Káral nejen morální spustlost církve a to, že přespříliš zdůrazňovala obřady a vedlejší kulty, ale také nedostatky jejího učení. Ve svých latinských, dosud příliš málo oceňovaných "Pravidlech Starého a Nového zákona", najdeme už některé základní myšlenky, za něž později bojovali husité, tak například pochybnost svátostí, které udělili nehodní kněží, definici pravé Kristovy církve jako neviditelné obecenství vyvolených.

Společné dílo Milíčových stoupenců mělo ohromný význam pro vznik duchovní revoluce 15. století. V samé blízkosti ztraceného Jeruzaléma" začali roku 1391 stavět rozlehlou kapli, která by sloužila jedině hlásání slova Božího v české řeči. Nazvali ji "Betlém", to jest "dům chleba". Na její kazatelnu povolali v roce 1402 Mistra Jana Husa, vlivného, Bohem nadaného kazatele. Jím po dvaceti letech ožil převratným způsobem Milíčův odkaz. Splnilo se, na čem Milíč přes všechny neúspěchy a pronásledování skálopevně stavěl: "Důvěřuji pevně v Boha, že pravda vysvitne nad slunce jasněji a že ji žádná lež zatemnit nedovede."

Za použití dějinných pramenů napsal Přemysl Pitter.Tento stručný životopis Milíčův vyšel jako příloha časopisu "Hovory s pisateli", jenž vychází šestkrát ročně.