Jak na tom bude rodinná politika v příštích čtyřech letech?

Tento název si zvolila pro článek na svém blogu na serveru Aktualne.cz Linda Sokačová, jež provozuje neziskovou organizaci Gender Studies. Z jeho obsahu se ovšem ukázalo, že v centru jejího zájmu vůbec rodina není. Hodnotí totiž rodinnou politiku nikoli podle toho, nakolik je v různých volebních programech umožňováno matkám vychovávat své děti, a otcům, být jim v tom oporou, ale jejími hlavními kritérii jsou: „jak podporují slaďování rodinného a pracovního života, zařízení a služby péče o děti, rovné příležitosti žen a mužů, flexibilní pracovní úvazky a také jejich celkovou koncepci mateřské/ rodičovské dovolené a možnosti svobodné volby rodičů.“

Na základě takto naprosto svévolně stanovených kritérií není divu, že nejlépe oznámkuje strany s programem levicovým (Strana Zelených v jejím hodnocení dostala 1-, ČSSD 2, KSČ kupodivu 3) a nejhůře jí vyjdou strany pravicové a konzervativní (KDU-ČSL a TOP 09 4)

Protože mám jako křesťan radikálně odlišný názor na to, co to je opravdu prorodinná politika, a jaká by měla být hodnotící kritéria, jen jsem nad tímto článkem nechápavě vrtěl hlavou. Okamžitě mi také naskočila situace, kterou zažil Přemysl Pitter, křesťanský humanista, a mimo jiné vynikající vychovatel dětí, na počátku 50. let, když se střetl s nastupující politickou mocí komunistů: Bylo to v Milíčově domě na schůzi rodičovského sdružení. Měl zde promluvit o nově zaváděných zařízeních pro děti a mládež – jeslích, mateřských školkách a družinách mládeže, jež se tehdy všude zřizovaly, aby umožnily ženám „zapojit se do pracovního procesu“. Pitter měl na tyto trendy docela jiný názor, než komunisté. Pro svůj názor si ovšem vyhledal autoritu, kterou mohli jen obtížně vyvracet – sovětského komunistického pedagoga Makarenka a jeho tehdy velmi populární spis „Začínáme žít“. Z jeho díla vybral citát „základem socialistické společnosti je rodina“, který uzavřel slovy: „Proto nemůže být naším ideálem sebelepší ústav, nýbrž rodina, ve které se může matka věnovat svým dětem." Dlouhotrvající potlesk rodičů pak jasně dokumentoval, čemu dávají přednost.

Jak se to jeví mně, paní Sokačová buď neměla vzhledem ke svému mládí žádnou osobní zkušenost v tomto směru, nebo už na onu dobu zcela zapomněla. Byli to totiž už před 60 lety komunisté, kteří značnou část její „gender agendy“ prosadili jako dominující způsob „řešení ženské a rodinné otázky“. Dosáhli tím hned několika cílů. Zřízením jeslí a mateřských školek, kam byly děti umisťovány již od dvou let (vymysleli si dokonce instituci týdenních jeslí), mohli velmi dobře ideologicky „formovat“ děti už nejútlejšího věku a idoktrinovat je tak komunistickým „světovým názorem“. Podařilo se jim tak velmi účinně vrazit klín mezi děti a výchovné působení rodičů. Podobně fungovaly školní družiny a pionýrská organizace. Protože toto cílené ideologické působení bylo vytrvalé a dlouhodobé, jeho otupující účinek skutečně velmi hluboko pronikl do duše našeho národa.

Zejména účinek dlouhodobého pobytu v tzv. týdenních jeslích (tj zařízeních, kde byla batolata trvale, i přes noc) na dětstkou duši byl děsivě deprivující a pro její charakter zničující. Dětský psycholog Zd. Matějček jej zkoumal z odborného hlediska společně dalšími odborníky, a režisér Goldberger ve spolupráci s ním natočil o neblahém důsledku těchto zařízení na formování osobnosti dítěte známý dokument „Děti bez lásky“*. Tento dokument dokonce pohnul i stranické funkcionáře, k rozhodnutí zrušit noční práci žen a prodloužit mateřskou dovolenou. Přesto se opět v novodobých „gender studiích“ objevují tendence opakovat staré chyby a lži komunistů a ženy jsou odrazovány od toho, aby vychovávaly děti. Očekával bych od paní Sokačové, že bude spíše bojovat za vyšší společenský status mateřství - tedy oblasti, v níž jsou ženy opravdu nezastupitelné,  než za rovnoprávnost žen a jejich pracovní kariéru (které jsou koneckonců zákonem předepsané). Očekával bych, že bude zdůrazňovat, jak nesmírnou zodpovědnost za budoucnost národa, mají ženy, které se s láskou a bez omezení věnují malým dětem (je nyní jednoznačně prozkoumáno, že základní charakterové rysy člověka se formují do 3-4 let – např. schopnost navazovat sociální vazby, schopnost milovat, dítě je těžce deprivováno a jeho charakter poškozen např. zvýšenou agresivitou, pokud nemá dítě láskyplnou péči, kterou mu může poskytnout pouze vlastní rodič, a v první řadě matka). Podle toho, jak se ženy starají o děti, bude náš národ za několik desítek let vypadat!

Mohu přidat vlastní zkušenost – moje žena nebyla nikdy v pracovním procesu, vzhledem k tomou, že vychovávala a vychovává našich 9 dětí. Agenda „gender studii“ (třebaže osobně známe a vážíme si např. p. Šiklové) ale naprosto míjí její potřeby a nijak nebere v úvahu, že mohou být ženy, které se dobrovolně rozhodnou být v domácnosti a starat se o děti. Počítáte s takovými ženami a vážite si jich, paní Sokačová? Byla a je to nesmírně náročná a odpovědná práce, kterou náš stát prakticky nijak neoceňuje a v kritických situacích nám doslova odmítl pomoci. Pokud se nám dostalo nějaké účinné pomoci, bylo to vždy jen ze strany „občanské komunity“ - našich křesťanských přátel a  křesťanských institucí., na které jsme napojeni Naše děti jsou mimořádně a všestranně talentované, vynikají charakterově i jako studenti ve školách, na které chodí. Však je zakrátko představím na svém blogu. Jsem přesvědčen, že jsou takové do značné míry díky obětavosti a péči mé ženy. Díky tomu, že jim dala to nejlepší ze sebe, což mohla také proto, že nechodila do práce.

*Děti bez lásky: Film je alarmující analýzou příčin deprivačního syndromu malých dětí. Všechny děti vyrůstaly v jeslích a podobných ústavech. Režisér se dotkl jednoho z tehdejších tabu. V zájmu státu bylo totiž převzít všechnu péči o dítě, aby jeho matka mohla nastoupit co nejdříve do zaměstnání. Film byl proto nejprve zakázán Svazem žen, později však vyvolal širokou diskusi, která nakonec vedla k prodloužení mateřské dovolené a zákazu noční práce žen.