Boj o hodnoty

President Klaus vystoupil ve sváteční den 17. listopadu s projevem, kterýž přednesl v chrámu sv. Víta v Praze. Téhož dne se ve stejném městě konala demonstrace iniciativy „Vyměňte politiky“, která na Václavském náměstí protestovala proti nové mesalinaci ODS a ČSSD na pražské radnici. Mediální pozornost se vcelku pochopitelně soustředila na demonstraci, přičemž novinářská obec příliš nekomentovala presidentův projev, nebyl pro ni dostatečně „fotogenický“. Jeho znění ale vyšlo v našich denících a tak jsem zjistil, že tato reflexe událostí před 21 lety obsahovala důležité, ba zásadní myšlenky zabývajícím (nejen) příčinami samotné existence komnistické vlády nad značnou částí světa.

Například: „Dnes už bychom měli být schopni dívat se na naše čtyři komunistická desetiletí s patřičnou historickou perspektivou. Z té vyplývá, že komunismus byl – jakkoli otřesným a jakkoli odpudivým – přece jen logickým, a proto vlastně vůbec ne překvapivým důsledkem předcházejícího ničivého, kvazi-pokrokářského útoku na tehdy existující společenský řád – útoku na kapitalismus, útoku na svobodnou, demokratickou společnost a na tržní ekonomiku, útoku na odvěkou lidskou přirozenost, útoku na člověka jako takového, útoku na náboženství a církve (i proto nastoupila po vítězství komunismu taková brutalita vůči všem zástupcům a příznivcům církví, což je právě na tomto místě třeba zdůraznit). Tady hledejme příčiny nejen vzniku, ale i tak dlouho trvající existence komunismu...“

V tom, že se pro široké vrstvy společnosti stala myšlenka „spravedlivé beztřídní společnosti“ tak populární, sehráli totiž velmi negativní úlohu lidé, které ideologové a vůdci komunismu jako byl vlastizrádce Ruska V.I.Uljanov vulgo Lenin* nazývali „užitečnými hlupáky“, tedy intelektuální elity západní civilizace, jež neprohlédly skutečné záměry „avantgardy lidstva“. Ačkoli mnozí z těchto „mužů pera“, zásadně ovlivňujících veřejné mínění, dříve či později měli možnost navštívit Sovětský svaz a mohli si udělat objektivní představu o skutečné tváři „diktatury proletariátu“, přesto „v zájmu dobré věci vítězství komunismu“ o realitě skutečného života země a míře zotročení jejích obyvatel pomlčeli. Raději psali pouze o tom, co se jim zdálo být pozitivní oproti situaci západních kapitalistických zemí. Přestože lze pro ně najít určitou omluvu vzhledem k veliké bídě mnoha milionů nezaměstnaných v době hluboké hospodářské krize, nelze nevidět, že se jen vyjímečně našli poctiví zpravodajové o sovětské realitě (jako francouzský spisovatel, zastánce relativizmu a kritik náboženství André Gide, který své rozčarování ze sovětské reality vyjádřil v knize Návrat ze Sovětského svazu**) - jejich hlas byl ale umlčován křikem komunistických demagogů, jako byl u nás Julius Fučík, který o Sovětském svazu raději napsal fikci (V zemi, kde zítra již znamená včera), nebo S.K. Neumann, který SSSR vůbec nenavštívil...

Kulisy naší současnosti se změnily, komunismus jako ideologie je ve stavu klinické smrti, ale způsob uvažování intelektuálních elit zůstává beze změny. Dnes, tak, jako před sto lety, v době tzv. „volnomyšlenkářů“ typu Gida a ostatních levicově elitářsky zaměřených autorů, šíří se podobné, jen do soudobého „newspeaku“ a ideologie převlečené myšlenky dále, jak říká president ve svém projevu o novém nebezpečí: „Je v novém rozmachu současného, v něčem odlišného, ale v mnohém velmi podobného postmodernistického útoku na samotné základy naší civilizace. Je ve zpochybňování tradičních institucí. Je v relativizaci hodnot, které byly – zejména zde v Evropě – přes dvě tisíciletí naší hlavní životní orientací. Tento útok – stejně jako tomu bylo v minulosti – vytváří velmi úrodnou půdu pro věrozvěsty nových „ismů“, nových, tentokráte globálních a teď už konečně nepochybně dokonalých uspořádání světa.“

Jestliže se soustředíme na otázku tradice evropské civilizace a jejích hodnot, vidíme, že v evropských dějinách se vždy vedl zápas o jejich uchování, a že to je právě zásluha naší kulturní tradice, že tyto hodnoty byly připomínány a aktualizovány. Zkusíme-li si některé základní hodnoty naší civilizace pojmenovat a definovat a přemýšlíme-li o jejich původu, záhy zjišťujeme, že některé mají své kořeny v antickém Řecku a Římě, a jiné, pro naše morální zakotvení zásadnější, mají zdroj v poselství Bible. Jde např. o koncept právního státu a domáhatelnosti práva, koncept rovnosti všech lidí (zprvu před Bohem, později absolutní rovnost), koncept ochrany života, koncept rodiny jako manželství muže a ženy, koncept uznávání autority – Boží i lidské, koncept zodpovědnosti za svůj život. Židovsko-křesťanská tradice tento koncept měla vymezený Desaterem, jenž byl určitým (do značné míry odlišným) způsobem rozpracován teologii židovskou a křesťanskou.

V raném středověku byla, či měla být hlavní strážkyní těchto hodnot církev – Civitas Dei. Tomuto svému úkolu dostála tím, že nikdy nezpochybnila autoritu Bible jako Božího slova. Protože jeho obsah ale církevní vrchnost ve středověku po staletí před laiky (tedy většinou lidí) zatajovala, nalezl si v ní Bůh své služebníky, kteří národům Evropy Boží slovo v celé šíři s velkou odvahou a často s nasazením života přinášeli a spolu s ním (s rozlomením okovů absolutní moci feudálních vrstev) přinesli i duchovní uzdravení a obnovu pro evropskou společnost. Tak byla v naší civilizaci probojována nejprve náboženská svoboda a postupně tento proces vedl k vytvoření demokratické společnosti, jež je charakteristická i konceptem lidských práv. Dnes už se zapomíná, že nic z toho by nebylo možné bez prosazení práva na svobodné vyznávání své víry, za něž bojoval a zemřel např. i Jan Hus.

Evropská civilizace se ale mezitím ocitá ve zcela absurdní situaci, kdy na jedné straně prostřednictvím vedoucích orgánů Evropské Unie doprovolně opouští samotné základy své existence tím, že šmahem odmítá výše zmínění tradiční hodnoty a raději se přiklání k ateistickému humanismu, a na druhé straně slabošsky ustupuje nestoudným nárokům všelijakých kvasiochránců lidských práv např. velmi nahlas křičících „menšin“ či nárokům cizích náboženství, jež jsou v přímém protikladu s evropskými tradicemi. Nejen v tomto smyslu má tedy president plnou pravdu, když v závěru svého projevu prohlašuje, že jde o „samotnou podstatu našich životů“ a vyzdvihuje v této věci základní úlohu církve. V této situaci je nanejvýš naléhavé bít na poplach, protože ohrožení naší těžce vybojované svobody novou totalitou – ať v hávu světové globální vlády, nebo celosvětového islámského kalifátu – je naprosto reálné.

Před několika lety se konala konference společnosti Hlas mučedníků, na které vystupovali řečníci z mnoha zemí světa (např. Kolumbie, Nigérie, Pákistán, Čína, Indonézie, Irán, Egypt), v nichž stále trvá brutální pronásledování křesťanů. Její zpravodaj Merv Knight o ní referuje takto: „Na všech těchto místech, ve jménu různých ´ismů´- komunismu, buddhismu, hinduismu, anebo islámu či něčeho dalšího, třeba ateistického humanismu nebo konzumerizmu – vedou nepřátelé naší křesťanské víry po celá staletí nepřetržitý boj za získání myslí mužů, žen a dětí. Zdálo by se, že tyto protibožské síly – bojující proti Bohu Bible – úspěšně uchvacují před Božím lidem celý svět. Naši řečnící mluvili o stále pokračujícím pronásledování – křesťané jsou posíláni do vězení, kde zakoušejí bití, mučení a hladovění. Na jiných místech jsou brutálně zabíjeni a zohavováni mačetami, nebo bombami a granáty. Má tento svět upadnout do rukou ďábla, nepřítele duší? Odpověď zní, že samozřejmě NE! Svět může být okupován silami zla, ale vždy jsou místa, která nepřítel nedokáže nikdy zabrat... Tato věrná a často podzemní církev, na všech stranách obklopená nepřáteli, zůstává vnitřně svobodná. A to je právě ta oblast, kterou nedokáže nikdo zabrat a obsadit a kde je nepřítel sám v ohrožení.“

Poznámky:

*tzv. Velká říjnová socialistická revoluce byla financovaná německou vládou. Lenin byl říšskoněmeckou tajnou službou diskrétně dopraven z Curychu v zapečetěném vagóně až za válečné linie do Petrohradu – společně s desítkami milionů říšských marek ve zlatě. Jeho úkolem bylo destabilizovat ruskou vládu a v případě vítězství bolševické revoluce měl uzavřít příměří s Německem, což jako vlastizrádce (a v souladu se svou amorální doktrinou „účel – vítězství komunizmu - světí jakékoli prostředky“) také ochotně učinil. Německu to umožnilo stáhnout vojenské divize z východní fronty a vrhnout je na frontu západní – mimo jiné tím byly prodlouženy nesmírné útrapy 1. světové války o jeden rok, než Německo s ostatními zeměmi na straně „Osy“ konečně kapitulovalo.

Dobré vztahy a až dojemnou shodu projevoval Sovětský svaz také později s nacistickým Německem – dokázali se dobře dohodnou např. ve věci uchvácení Polska i pobaltských zemí. Protože ale oba diktátoři Stalin i Hitler toužili po světovládě, došlo nakonec k jejich střetnutí...

**Retour de l'U.R.S.S. (1936, Návrat ze Sovětského svazu) a Retouches a mon Retour de l'U.R.S.S. (1936, Retuše k mému Návratu ze Sovětského svazu), reportáže, ve kterých autor upozornil na celou řadu negativních jevů ve stalinském Rusku. Ty většina levicových spisovatelů, kteří Sovětský svaz navštívili, odmítala vidět, a tak knihy vzbudily velký rozruch a vyvolaly ostrou kritiku. Gide ve svých reportážích ukazuje, že socialismus není to nejlepší, co může být, a naznačuje, že je to horší systém než kapitalismus. Levicoví intelektuálové knihy ostře odmítli jako protisovětský pamflet, přestože mnoho z nich nemělo se sovětským prostředím vlastní zkušenosti (u nás například vystoupil s polemikou básník Stanislav Kostka Neumann ve své knize Anti-Gide). (Wikipedie)