Kam směřuje české školství?

Utápíme se v prázdných frázích. Skutečná změna je v nedohlednu. České základní a střední školství uvázlo ve smyčce. Politici tvrdí, že vzdělávání považují za svou prioritu. Svá slova však nezvládají převést v činy.

Pokud se opravdu podaří nějaké reformy zavést do praxe, nic zásadního se stejně většinou nezmění. Zabýváme se totiž výhradně vedlejšími problémy. Ty hlavní, které zabraňují českému školství se výrazněji posunout vpřed, nejenže neřešíme, ale dokonce je záměrně přehlížíme.

Začíná to na základních školách. Nachází se zde řada zvídavých žáků, pro něž je nastavené tempo výuky příliš pomalé. Chtěli by se dozvědět něco navíc. Náš vzdělávací systém jim to však neumožní. Zbytečně tak mrháme potenciálem nadaných dětí. Přestože jde o dlouhodobě známý problém, dosud jsme jej nedokázali odstranit. Nedávno sice vyvstal relativně slibný návrh o jádrovém a rozvíjejícím učivu, který mohl vše vyřešit, ale byl bohužel zamítnut.

Dalším příkladem našeho selhání jsou gymnázia. Studenty zde zahlcujeme informacemi, jež v běžném životě nelze uplatnit. Ačkoliv zde občas dojde k redukci nadbytečného učiva, tyto změny jsou spíše formálního rázu. Skutečnost, že jedinec tíhnoucí k historii je nucen k memorování fyzikálních vzorců a že student inklinující k chemii se má proti své vůli učit o sociálních experimentech, zůstává nadále přehlížena. Současný stav věcí nelze hájit jakousi nezbytností všeobecného vzdělávání. Základní všeobecný rozhled totiž žáci získají už v rámci povinné školní docházky. Drtivou většinu později nabytých vědomostí z oborů, které je nezajímají, stejně zapomenou. Plýtváme tak nejen časem, ale i talentem. Nesnažíme se utvářet osobnosti vynikající ve svých oborech, ale zástupy jedinců průměrných či podprůměrných ve všech oblastech.

Za zmínku stojí rovněž sporný způsob vyměřování učitelských platů. I když kantor vykazuje nulovou snahu, jeho plat postupem času zaručeně vzroste. Učitelé totiž dostávají odměny především za léta praxe, nikoliv za to, jak kvalitní práci odvádějí. A když už se prémie za dobrou práci udělují, záleží výhradně na rozhodnutí ředitele. Jak ale může jedinec přetížený administrativou správně zhodnotit úroveň výuky několika desítek pedagogů? Jedna či dvě hospitace, při nichž se učitel snaží vést ukázkovou hodinu, jež často neodpovídá reálnému stavu, rozhodně nestačí. Místo toho, abychom se zeptali studentů, kteří jsou s kantorem v nepřetržitém kontaktu, a mohou tak na základě vlastních zkušeností výrazně lépe posoudit, jak pracuje ten, kdo se jim má věnovat, lpíme na rozporuplných postupech.

Možná vám přijdou tyto řádky povědomé. O všech výše uvedených problémech jsem dříve psal. Od té doby se bohužel takřka nic nezměnilo. Kam tedy směřuje české školství? Vstříc prohlubující se stagnaci…

Psáno s drobnými úpravami pro Aktuálně.cz