‚,Být cizincem ve vlastní zemi.‘‘ Evropa nezvládá čelit náporu muslimských přistěhovalců

,,Zvládneme to,‘‘ řekla Angela Merkelová během migrační krize v roce 2015. Evropská unie následně přijala několik milionů muslimských běženců, což vedlo k výraznému zhoršení bezpečnostní situace v řadě členských států.

Podívejme se například do Švédska. V zemi, kde si lidé dříve ani nezamykali dveře, se násilí úplně vymklo z rukou. Přistěhovalecké gangy si spolu na ulicích zcela otevřeně vyřizují účty. Neváhají přitom zatahovat do svých sporů mladistvé, kteří jsou nuceni vraždit či prodávat drogy. Nezletilí totiž vyváznou s podstatně nižším trestem. Jelikož už policie nezvládla čelit strmě vzrůstající kriminalitě, požádal švédský premiér armádu o pomoc s obnovením pořádku. Kdysi mírumilovný stát se tak prakticky proměnil ve válečnou zónu.

Ve Francii, jež je nechvalně známá svými muslimskými ghetty, to není nijak zvláště lepší. Za posledních deset let zde teroristé zavraždili téměř 300 lidí a více než třikrát tolik zranili. Vzpomeňme třeba na učitele, jemuž islámský radikál usekl hlavu, protože si dovolil ukázat svým žákům karikaturu proroka Mohameda. O několik let dříve zase sebevražední atentátníci v Paříži usmrtili za jeden jediný večer zhruba 130 nevinných lidí. Kromě teroristických útoků však Francouzi musí čelit i jiným nábožensky motivovaným zločinům. Dle tamějšího ministerstva vnitra bylo například jen v roce 2021 spácháno vůči křesťanům a židům více než 1400 nenávistných trestných činů, tj. téměř 90 % z celkového počtu. Situace se navíc od začátku války v Izraeli ještě zhoršila.

Za zmínku rovněž stojí sousední Německo. Podle Spolkového kriminálního úřadu zde bylo v letech 2015 – 2022 nahlášeno více než 8590 sexuálních útoků ze strany migrantů. Za každým případem se přitom skrývá strašlivý osobní příběh. V srpnu minulého roku například afghánský přistěhovalec znásilnil bezbranného studenta přímo ve stanici mnichovského metra. Silné znepokojení vyvolávají též tisícihlavé protesty muslimských běženců, na nichž se oslavují zvěrstva páchaná Hamásem. V Essenu dokonce takové shromáždění zcela otevřeně požadovalo vyhlášení chalífátu. Jak se v tom žije běžným lidem, se můžeme dočíst z dopisů, jež od svých čtenářů dostala redakce nejčtenějšího německého deníku Bild. Jde o mrazivé svědectví, které bychom rozhodně neměli přehlížet. Přesvědčte se sami:

,,Srdečně zvu naše politiky, aby si s námi jeden den sedli a naslouchali. Nebo aby se se mnou prošli Bielefeldem. Což je teď jako v cizí zemi. Člověk se sotva domluví… Doufejme, že pro nás všechny ještě není pozdě.‘‘

,,Jsme šokováni tím, jak probíhají demonstrace v Berlíně, Essenu, Frankfurtu atd. Už to není jen proti Izraeli, ale také proti nám, naší zemi, naší víře, naší demokracii… Je nepochopitelné, že naše vláda a naše policie nejsou s to (nesmějí) řádně zakročit. Na našich ulicích lze veřejně požadovat chalífát bez jakéhokoliv trestu a bez okamžitého rozpuštění shromáždění.‘‘

,,Jsme zahlceni islamisty a každý den jich přibývá. A nemůžeme očekávat, že naše vláda zasáhne. Mám strach z toho, co se tu děje. Někdy jsem ráda, že jsem tak stará, mám alespoň vzpomínky na bezpečné a krásné Německo.‘‘ 

Evropští politici léta podceňovali hrozbu masové imigrace z muslimských zemí. Nedokázali totiž pochopit, že tamější společnost je oproti té naší diametrálně odlišná. Ateisté jsou pronásledováni, někde jim dokonce hrozí smrt. S homosexuály se zachází ještě hůře a ženám se zase upírají základní lidská práva. Většina tamních obyvatel však proti těmto zločinům nic nenamítá. Útisk se ospravedlňuje radikálním islámem, jenž jim odmala vštěpovali rodiče, což vedlo k tomu, že mnozí z nich podlehli náboženskému fundamentalismu a ztratili schopnost kritického myšlení. Když někdo takový nakonec přijde do Evropy, připadá si ohrožen zdejší ,,bezbožností“, a ještě více se tak upevní ve svém mylném přesvědčení. Začlenit miliony těchto lidí do naší společnosti je proto takřka nemožné. Ať se již podíváme do Francie, Německa či Švédska, skoro vždy to skončilo naprostým fiaskem.

Evropská unie se musí rozhodnout, zda bude nadále kráčet vstříc vlastní zkáze, nebo zda se konečně poučí ze svých chyb. Za mne je volba jednoznačná. Pokud někdo odmítá respektovat naše zákony a kulturu, pak zde nemá co dělat. Nemůžeme přece běžencům pomáhat tak, že obětujeme svůj vlastní národ a svou vlastní zemi.

Jsme svědky střetu civilizací, a to nejen mezi státy, ale i uvnitř nich. – Pim Fortuyn