Pokud stát potřebuje místo učitelů poslušné úředníky, někde se to projeví.

Kdo kritizuje, ať si jde zaučit.

Nejde tak o selhání, ale o vlastní optiku a úhel pohledu, a dále promítání pohledu hodnot doby kde se utvářelo naše vědomí, a tedy společenské a další hodnoty, a to zákonitě každá generace má jinak.

Chybí nám zde to důležité, a to se na nás valí v této vyspělé době ze všech stran. Schopnost vnímat a orientovat se v kontinuálním dějovém čase v řádech měsíců, roků, staletí.

Zde je od 2. světové války vzestup feminizace školství, společnosti, díky oslabení mužské populace, padlé ve válce. Rozpad generačních rodin, předávání zkušeností, tradic, hodnot, rolí ve vztazích, autorit ... . Vrchol přišel v roce 2010, kdy zde byla pozitivní diskriminace a tlak na kvorum žen v manažerských a politických funkcích, kde je více aktivní pravá mozková hemisféra, kde je cit pro celek, rodinu, emoční inteligence, láska, esoterika, ekologie, příroda ... . Společnost je vedena jako jedna velká rodina a občané děti, a přišel věk samoživitelů ... . Školství na to reagovalo postupně, přebíráním úlohy generační rodiny, dále vedení v určitém právě aktivním společenském duchu, dále zajistit rodičům čas na zaměstnání a pak tlak EU, Evropského parlamentu, komise, normovat lidské hodnoty, chování ... , dnes tlak medií, jež kritizují různé životní neschopnosti dnešních generací, které ale dříve zajišťovala rodina a její okolí, příbuzní, třeba finanční, dezinformační, ekologická ... . Je to vlastně tlak matky – pravé mozkové hemisféry opečovávat a vést své děti – občany, což pak vede k oslabení pozice v dospělosti a tvrdosti života. Chybí zde úloha levé hemisféry, kde je cit pro vnímání na blízko, tedy realita, řád, hodnoty, autorita, hierarchie, náboženství ... , tu mají aktivnější zase muži. Potlačuje se zde důležitá ingredience, jež vytváří osobnost a její duši, a to tlak života, poprat se o své místo na slunci. To dobře fungovalo za dob mocnářství a 1. republiky a společnost byla duševně, duchovně vyspělá, měla bohatou ekonomiku, osobnosti i sociální život.

Dnes jsou tituly, nikoliv vypracovat se tzv. od píky, tedy zažít dané prostředí, rozumět procesům, což žádné vzdělání ani titul nezajistí, a proto jsme pořád jak si ta montovna. Mladé prostě blahobyt, jak si netáhne utrácet svůj čas, ve firmě ... .

Co je potřeba ale rozvíjet, je spojení obou mozkových hemisfér a jejich zpracovávání spektra naší reality, pak pochopit, procesy v našem mozku, jež se řídí podle určitých algoritmů, a vytvářejí naši realitu a vnímání, jež je u všech generací shodné, a každá generace si vlastně opět od nuly, v době narození, kdy nemá dnešní vědomí, nemá žádné, tak si je vytvoří jak v generační, tak mezigenerační shodě ve dvou profilacích. V dospělosti pak je zde několik stabilních celoživotních fázích, a proto se ve světě stále dokola opakují a udržují stejné děje, a typy osobností ... . Je to vlastně lidský program Matrix, bez něj by se zde nevytvořila žádná generace a shoda, tedy společnost, civilizace. Dnes je ale evoluce v jiném prostředí, které nás mohutně předbíhá a potřebuje vyspělejší architekturu mozku. Je to jako jedním okem se dívat na blízko, levá hemisféra – muži a druhým okem do dálky – pravá hemisféra – ženy. Od dob Osvícenství, kdy bylo zrušeno poddanství a zavedení vzdělání a rostla svoboda a informační tlak na mozek, od telegrafu, po televizi, dnes internet, tak je mozek tlačen k formování jinak. Problém je zde starý evoluční přístup na bázi rodičovských pudů, dnes feminizace, kde chybí tlak levé hemisféry a tlak prostředí, reality, skrze myriády zpětných vazeb, a proto mozek nemá třídící a redukční algoritmy, a tak si vytváří vlastní světy, realitu. Co by dnes zajistil sám život a jeho tvrdost, realita, tak je vlastně tlačeno zajistit skrze školství a vzdělání, od lidí, jež sami žijí v této pasti. My zatím ani nechápeme, jak nás vlastní Matrix vede a vytváří určitou realitu, setinu z té komplexní. My se zde odpojujeme v době spánku, kde se vědomí přepne do stavu aktualizace a třídění zkušeností a dějů ... .

Žijete v nereálných ideálech, potažmo ve vleku postsocialistického rovnostářského školství.

1. Školský systém je nenápadně směrován k britskému systému: podprůměrné vzdělání pro prosťáčky, elitní vzdělání za peníze pro bohaté.

2. Na to, abyste třídil žáky podle tempa - takový systém nezavedete. Evidetně neznáte dětskou mentalitu, která je náladová, reflexně emocionální a časově okamžitá. - Při testech záleží na tom, jak se vyspal, jak se cítí (hormony pracují pořád) a jakou náladu má zrovna učitel/ka... Pokud to necháte na "doporučení" učitele - máte tady korupční prostřdí oblíbenosti jedna radost.

3. Střední školství byste musel už roz-oborovat - jenže tady je problém, že mnohdy ještě nejen na střední škole značná část žáků netuší kam směruje - ale o základní škole nemluvě, abyste žáky šoupnul do potřebných studijních tříd. Takže to stejně nedáte dohromady.

4. Studenti hodnotí učitele - opět je to hezký základ pro korupční prostředí - tentokrát ve smyslu to "vrátit učiteli" i s úroky. - Neboli: jakmile dostane někde prostor "oblíbenost" - objektivně nic nevymyslíte.

Celý tenhle váš elaborát zahoďte a zkuste se zamyslet znovu, tentokrát na reálnými řešeními.

Jinak nechoďte ani do politiky. Tlachalů, co nic nevyřeší, už je tam dost.

Chtělo by to pokrokové změny. Bohužel politikům chybí odvaha a tak prosazují třeba seshora nadiktovanou inkluzi, která je pravým opakem.

Prvním krokek by mělo být zrušení povinné školní docházky a její nahrazení povinným vzděláváním a vytvořit stávajícím školám konkurenční prostředí pomocí podnikatelské tvořivosti lidí v soukromém sektoru.

Reálný příklad úrovně našeho školství je takový, že žák správně vypočítá rovnici, ale protože nepoužil postup, který paní učitelka označila za "ten správný", tak dostane za 5.

Většina dětí chce jeden mustr a dál nechce přemýšlet. Kolikrát jsem jim říkala, aby něco vysvětlily vlastními slovy, ale to by musely zapnout mozek, radši to odmemorují podle učebnice a po zkoušení to hned zapomenou. Těm několika, které myšlení baví se v inkludované třídě učitel stejně nemůže věnovat.

Mohu se zeptat kolik je vám let a jaké je vaše vzdělání? Konkrétně jaké školy a kde jste studoval?

Na tom přece nezáleží.