Amerika a EU přestala řešit dilema, zda na hospodářskou depresi aplikovat Keynese či monetární nástroje, ale soustředí se na to, které z těch levicových nástrojů akcentovat, aby výsledkem hospodářské restrukturalizace zůstal sociálně a ekologicky přátelský tržní systém. Naše ideologicky zaslepená vláda, tento proces nevnímá a stále vehementně prosazuje neustálé snižování korporátních daní, odvodů na sociální a zdravotní pojištění apod., čímž dokonale parazituje na ekonomických opatření Německa a dalších zemí. Jediný vládní výdaj spočívající v zateplování domů, pak je zahrnut mezi tato opatření čirou náhodou. Chvályhodná snaha ministra Bursíka utratit miliardy z prodeje Kjótských kreditů na energetické úspory je totiž neoprávněně zahrnuta mezi protikrizová opatření NERVáků, resp. vlády, neboť by byla realizována i bez hospodářské recese. Účelem článku však není kritizovat vládu, ale spíše analyzovat ekonomický vývoj ve světě. Proto se vraťme k tématu.
Třasořitky vegetující v naší politice utrpěli 26. ledna těžký šok, když uviděli americký týdeník TIME s portrétem jednoho z největších myslitelů všech dob na titulní straně s nápisem: "Co by si myslel Marx?" V textu se zdůrazňuje, že "jeho diagnózy jsou stále relevantní". Dnešní Newsweek zase na faktech dokazuje, že ještě před příchodem Obamy se Amerika zhoupla směrem k levici. Tyto časopisy reprezentují Spojené státy po celém světě a jsou vydávány ctihodnými americkými podnikateli. Články v nich zdůvodňují, proč levicový radikalismus posiluje a nabývá i krajně extrémní podoby. The Economist z 26. ledna jde na to z druhého konce. Ukazuje, že Bílý dům neplní všechny své předvolební sliby, pouze některé, neboť potřebuje táhnout za sebou Kongres, už nyní myslí na volby v roce 2012, je si vědom, že Obama byl zvolen jen 53% hlasů, že nyní je hlavní zvládnout recesi a finanční krizi, která se prohlubuje, zmasírovat finanční oligarchii, zachraňovat hynoucí přírodu atd. V popředí je nevídaný celosvětový problém, zda znárodňovat, a když ano, tak jak. Samozřejmě do rukou státu, ve kterém mají rozhodující vliv bohaté vrstvy, avšak jimi placení publicisté -ne všichni- víceméně vypovídají poslušnost těm, kdo radikální změny odmítají.
Nejen americký tisk se zabývá otázkou, která je pro odbory a levici vůbec klíčová: Dostane Bílý dům pod žádoucí kontrolu zaměstnavatele a finanční i jiné trhy? TIME je mírně skeptický (19.1.): "Obamovo poselství o finanční pomoci za účelem ozdravení těžce nemocné Ameriky bude druhým poselstvím, které bude muset Amerika dlouho splácet. Problém je v tom, zda se může Obama dostat pod dostatečnou kontrolu chování trhů a podnikatelů". Sophia Yan tím jasně naznačuje, že se americká vláda možná dříve nebo později nevyhne nezbytnosti zestátňovat některé velké firmy. David Broks napsal v IHTribune 20.1.: "Obamovým velkým úkolem bude přenést snahy o radikální nápravu společnosti z minulé dekády do desetiletí nadcházejícího. Část této jeho vůle bude záviset na jeho řídícím stylu. A na tom, zda se zaměří na politiku zvanou politika konce ideologie, se kterou přišli na počátku 60. let Daniel Bell a další. Obama se považuje za pragmatika či empirika a není s politikou příliš spřízněn. Neproměňuje zatím politické neshody do jakéhosi stavu souboje mezi jedněmi a druhými. Je přesvědčen, že většina Američanů se politicky orientuje v centru politického spektra. Ale skutečnou zkoušku bude muset postoupit přece jen ve sféře politiky a tam probíhá tvrdý boj. V několika nadcházejících měsících bude zaměstnán svým balíčkem na oživení hospodářství, a každý, kdo není značně vyděšen vyhlídkou na uspěchané vynaložení stovek miliard $, zřejmě nevěnoval dost času na prostudování rozdílu mezi učebnicemi politické ekonomie a způsobem, jakým se ve skutečnosti provádí vládní moc". Brooks se zde snaží objasnit, že jedna věc jsou předvolební upřímné sliby levici a druhá je to, v jaké politické situaci se pohybuje jeho tým, který podle mne je nyní levicově orientován bez ohledu na to, co dělali, nebo hlásali v minulosti. Obama nemá v Senátu 2/3 většinu, kterou potřebuje, aby se podařilo např. zrušit zákon o tom, že založení odborové organizace na pracovišti lze realizovat jen na základě tajného hlasování. 41 Republikánů a možná i někteří Demokraté by byli proti tomu.
Pro pochopení situace v Americe a koneckonců v celém světě je velmi důležité mít jasno v tom, jaké smutné dědictví zanechalo současným reformátorům či revolucionářům období předcházející. The Economist uveřejnil 26. 1. studii v rozsahu 26 stran "Greed-and Fear", ve které cituje a Greenspana. Ten zde jasně hlásá, že to nyní může být vše horší, než v 30. letech. Problém je v tom, že vlády nyní vytváří 2 bubliny: za prvé fiskální, prudce zvyšující deficity, za druhé monetární, tisknutím spousty nekrytých peněz. Začal s tím už Bush a Greenspan v roce 2001 a výsledek je nyní "jako na dlani". Jak se chce kapitalismus z toho vymotat? Někteří ekonomové již hovoří o sérii krizí, jejichž konec je v nedohlednu, pokud se nenastolí zcela jiný systém, který ovšem nesmí opakovat to, co tu bylo v SSSR, v RVHP. Finanční podpora exportu a protekcionismus by byly globálně zhoubné, tak jak tomu bylo před 80. lety". Nejde tedy jen o to, jak bude Obama uspokojovat ten či onen jakkoli závažný požadavek levice, ale jak bude vypadat svět poté, až někdo "poslední zhasne v místnosti" po odchodu současného prohnilého systému. Výsledkem krize 30. let byl Hitler a válka, a také po ní velké znárodňování v Západní Evropě a radikální reformy ve sféře sociální. V Americe činilo v roce 1945 zdanění bohatých 90 % jejich příjmů. Tento proces zvrátil příchod Reagana a Thatcherové. Návrat do stavu před jejich nástupem zdaleka nebude stačit, jeho zásadní nemoci a slabiny – stagflace, inflace, recese – jsou známé.
Levice v celé Evropě si stále více uvědomuje pokrytectví levicových politiků a ideologů, kteří rozpracovávají teorie a taktiky tzv. sociální soudružnosti, pod kterou se rozumí, že většina národa se bude smiřovat s tím, jak se zvyšuje propast mezi horními vrstvami a ostatními občany, místo toho, aby se pustila do efektivnějšího boje za své cíle. Pod tímto heslem pravicoví publicisté a novináři vytlačují z médií představitele nejen KSČM, ale i ČSSD s tím, že údajně hlásají populismus či třídní boj, do kterého je zahrnováno všechno, co nevoní hlavně ODS. Třídní boj ve skutečnosti pěstují někteří zaměstnavatelé ve svých firmách. Je evidentní, že nepokoje v Řecku jsou jen předobrazem toho, co se bude odehrávat v celé Evropě a Severní Americe a ne jenom tam. Také u nás celkem zapadl takový fakt, jako že A. Greenspan přiznal v Kongresu svůj celoživotní omyl, když se domníval, že finanční trhy mají schopnost prospěšné, pozitivní seberegulace. Hněv řadových občanů se soustřeďuje i v Česku na politiky, a finančníci zůstávají ve stínu. Získávajíce okamžité peníze a slávu na základě dosažených – někdy zfalšovaných výnosů, nejsou adekvátně postiženi, způsobí-li ztráty či dokonce krach. Krize dopadá na miliony lidí, roste nezaměstnanost, ale v roce 2008 zisky bank i dalších firem buď rostly, nebo stagnovaly a jen vyjímečně byly nižší než v roce předchozím. Podobně to je s obměnami řídících šéfů, včetně zlatých padáků. Levice by měla uvítat iniciativu Světového ekonomického fóra v Davosu propagovat střídmější způsob života, pokud to bohatí účastníci pochopí, jako snahu mírnit jejich sklony žít ve zbytečném, a životní prostředí poškozujícím přepychu. Nicméně pokud by to mělo být chápáno, jako snaha pod záminkou recese snižovat příjmy zaměstnanců, zatím co zisky a vůbec příjmy zámožných, většinou dále rostou, krize nekrize, pak je za potřebí tomu čelit, a to i politickými akcemi a ne "soudržností". Jde také spíše o strukturu spotřeby, její ekologickou nezávadnost, o to, kolik a jaké jsou auta, např. co se starými ojetinami. Je třeba vidět, že kritika některých kroků Bílého domu nemusí být snahou ji zdiskreditovat. Celá I. etapa Velké americké revoluce či transformace, perestrojky, nemůže nebýt i plná dílčích omylů, ale celkové směřování či hledání je správné. Obama má to štěstí, že je většinou pod pokrokovým tlakem zdola a je zatím schopen na něj reagovat.
