Neoliberálové chtějí ukrást Stranu zelených

 Všude ve světě udržitelný rozvoj představuje relativně specifický proud levicového myšlení mající své kořeny ve spontánním ekologickém hnutí vyjadřující potřebu regulace trhu a solidarity mezilidské, mezigenerační a mezidruhové (tedy principy vlastní sociálnímu hnutí). Udržitelný rozvoj a skutečná zelená politika se proto vyvíjí vedle a v kontrapozici k ekonomickému liberalismu (dnes neoliberalismu), který vytváří ideově-hodnotový rámec pravice. Omezování kapitálu (ať již ze sociálních nebo ekologických důvodů) je tedy v přímém rozporu s principem laissez faire. 

 V českém politickém prostředí se ale situace vyvíjí jinak. Stranu zelených ovládá skupina kolem liberála Martina Bursíka a vliv této skupiny dále roste. Jasným příkladem je prohlášení senátorského kandidáta za zelené Michaela Kocába, že odklon stranické politiky od dosavadní spolupráce s pravicovou ODS by znamenalo stažení jeho kandidatury. Umírněnější program, kultivované vystupování a též faktický zánik ODA a ztráta popularity US-DEU přivedl mezi stávající spíše levicově orientované příznivce Strany zelených neoliberální voliče. Zelení tak ve volbách 2006 obsadili uvolněný liberální prostor. Strana zelených nejen že je vnímána jako satelit ODS, ale také se tak i chová. To se samozřejmě přestává líbit pravověrným zeleným a bouří se. Konflikt uvnitř této strany není proto jen obyčejným předsjezdovým bojem charakteristickým pro všechny politické strany, ale především ideologickým střetem.  

Běžný člověk si přitom neuvědomí, že zelení bojují s větrnými mlýny, když chtějí neoliberály natřít na zeleno. Cožpak zelení zapomněli, jak se při hlasováních nejen v minulém volebním období týkajících se ochrany životního prostředí chovají poslanci ODS? Cožpak pouze členové Zelených kolem kandidátky na předsedkyni Strany zelených Dany Kuchtové, jsou ti, kteří reprezentují původní „zelené“ hodnoty a jsou posledními, kteří brání matení vlastních voličů? Věřím, že tomu je jinak.  

Strana Zelených ve svém programu podrobně rozvádí moderní nástroje ekologické politiky. Oceňuji jejich program v oblasti podpory obnovitelných zdrojů energie, podporu využití brownfields, názory na upřednostnění ekologického zemědělství a bioproduktů nebo na plány na rozšiřování počtu chráněných území. To vše stejně tak vyzdvihuje i sociální demokracie. Program ČSSD záměry SZ dokonce v některých oblastech zastiňuje a překonává. Příkladem může být závazek sociální demokracie v oblasti energetických úspor (zajistit pokles energetické náročnosti hospodářství alespoň o 3,5%). V dopravní politice nejen že se ztotožňujeme s požadavkem omezení kamionové dopravy, jak je formulován poslankyní Jakubkovou, ale vedle přesunu nákladů na železnici nabízíme i respektování všech ekologických emisních limitů navrhovaných Evropskou komisí. Strana zelených se též nevyjadřuje k otázce privatizace lesů. Zde naopak sociální demokraté dlouhodobě trvají na zachování státního vlastnictví jako záruky jejich neustálého obnovování s důrazem na mimoprodukční funkce lesů.  

Velmi neliberální jsou sociální prvky programu Zelených. Jde například o zemědělskou politiku založenou na dotacích, bezplatnou právní pomoc pro sociálně slabé, vysoké školy bez školného, ochranu evropského trhu před dovozy ze zahraničí, povinná majetková přiznání pro veřejné činitele, nesouhlas s privatizací současných kanálů veřejnoprávní televize a rozhlasu, zvýšení státní podpory rodin v širším smyslu, zachování určité formy regulace nájemného, zachování sociálního bydlení a zachování státní podpory bytové výstavby, zdravotnictví jako solidární obecně dostupnou veřejnou službu (vznik sítě veřejných neziskových zdravotnických zařízení, přímé platby pouze doplňkově a okrajově za recept a za“hotelové služby“ při hospitalizaci).           

 Praktická politika vládní Strany zelených je však úplně odlišná. Výmluvné je především porovnání schválené vládní reformy veřejných financí a volebního programu Strany zelených. Ta neměla v programu ani zmínku o rovné dani, zvýšení nákladů plátců hypoték, o snižování daně z příjmů právnických osob, o zvyšování snížené sazby DPH, o zrušení automatické valorizace životního minima a sociálních dávek, o zúžení okruhu příjemců a snížení sociálního příspěvku, snížení přídavku na dítě, snížení rodičovského příspěvku (SZ chtěla naopak příspěvek na nájemné), o zrušení příspěvku na školní pomůcky, o výrazném omezení okruhu příjemců pohřebného, o třídenní karenční době nemocenského pojištění, o poklesu reálných platů zaměstnanců státních orgánů a o zavedení poplatků za návštěvu lékaře. Ve volebním programu SZ odmítala zrušení společného zdanění manželů, naopak jej chtěla rozšířit na nesezdané rodičovské páry. Podle programu SZ nesmí narození dítěte automaticky znamenat pokles životního standardu. Reforma veřejných financí však znamená pravý opak. 

Vlajkovou lodí zelených je samozřejmě životní prostředí. Z programových priorit Strany zelených v této oblasti lze vyzdvihnout především ekologickou daňovou reformu. Ve vztahu k ekologické daňové reformě však byla pouze naplněna příslušná směrnice, která zavádí nepatrné zdanění fosilních paliv a elektřiny a kterou je i tak ČR povinna realizovat k 1. 1. 2008. Zdanění paliv a energie podle této směrnice však v žádném případě není ekologická daňová reforma (i když je to jako ekologická daňová reforma prezentováno). Navíc podle usnesení vlády z 23. 5. nebude tato etapa reformy výnosově neutrální, ačkoliv výnosovou neutralitu od 1. 1. 2008 slibovalo dokonce i programové prohlášení vlády. Další etapa, která by již měla být skutečnou ekologickou daňovou reformou, má být dle schváleného vládního harmonogramu realizována v roce 2010. Tento vládní harmonogram je však nereálný, protože reforma znamenající patrné zvýšení daní z paliv a energie by podle něj měla začít platit v roce parlamentních voleb. Těžko ale lze předpokládat, že vláda těsně před volbami zvýší daně (i když by měly být plně kompenzovány snížením jiných plateb). Realizace skutečné ekologické daňové reformy v ČR se tedy vládou s účastí SZ v podstatě odkládá na neurčito. 

Pokud jde o řešení ekologické újmy, byl návrh zákona o ekologické újmě schválen pouze v rozsahu minima požadovaného příslušnou evropskou směrnicí. Lze proto očekávat, že náklady za ekologickou újmu ponese především stát a podniky, coby reální znečišťovatelé, budou odpovídat maximálně za náhradu té újmy, kterou způsobí protiprávní činností. Navíc se zákon vztahuje výhradně na okruh podniků, který je vymezen směrnicí a který jako takový již je velmi nedostatečným kompromisem. Kde je zásada „znečišťovatel platí“, kterou SZ před parlamentními volbami tolik prosazovala?  

V oblasti úspor energie a obnovitelných zdrojů energie je programové prohlášení vlády dostatečně ambiciozní, praktická realizace však za ním mírně řečeno pokulhává. Ministerstvo průmyslu a obchodu omezilo objem prostředků na podporu úspor energie využívání obnovitelných zdrojů energie proti objemu předpokládanému vládou ČSSD na polovinu. Pokud jde o podporu využívání obnovitelných zdrojů v obytných budovách, narazil Bursík na neochotu Evropské komise zařadit tuto problematiku do implementačního dokumentu příslušného operačního programu. A pokud jde o program podpory energeticky soběstačných obcí, ministerstvo samo (bez přispění EK) výrazně omezilo podporu projektům, které jsou schopny generovat zisk, což je pro program tohoto typu likvidační. Podporu obcím pro výrobu zelené elektřiny omezilo z možných 85% investičních nákladů na 20%, což je s ohledem na větší než desetiletou návratnost vlastních vložených prostředků pro drtivou většinu našich vesnic a měst nevyužitelné. 

Ve vztahu k řešení budoucnosti výroby elektřiny je v programovém prohlášení vlády uvedeno, že tato vláda nebude prosazovat výstavbu nových jaderných bloků a že zůstanou zachovány územní limity těžby uhlí. To je plně v souladu s programem Strany zelených. Je však otázka, zda tato část programového prohlášení bude naplněna, protože ministr průmyslu a obchodu Říman neustále vyzývá k diskusi o těchto omezeních s podtextem jejich zrušení a ČEZ zahajuje proces posouzení vlivů na životní prostředí pro dostavbu dalších dvou bloků v Temelíně.  Bursík se přitom tváří, jako by ČEZ nebyl pod státní kontrolou. Zatím nerealizovanou stěžejní prioritou programu zelených je snížení emisí skleníkových plynů o 50 % do roku 2050. ČSSD navrhla zákon, který toto měl zajistit. Vláda na doporučení Bursíka vydala negativní stanovisko a zákon v parlamentu neprošel. Jak zelené!             

Pro oblast školství měla Strana zelených v programu zachování vysokých škol bez školného. Také v programovém prohlášení vlády je uvedeno: „Vláda nezavede školné, ale otevře diskusi o větším zapojení soukromých zdrojů do financování vysokých škol, vědy a výzkumu.“ V rozporu s tím však MŠMT v Bílé knize ze září 2007 zvažuje vysokoškolské vzdělání zpoplatnit, i když ne přímo školným, ale odloženým splácením. SZ měla v programu též růst platů ve školství. Reforma veřejných financí zakotvila jen 1,5% růst platů při očekávané inflaci 4 – 5 %, což však znamená pokles reálných platů v celé státní správě, včetně školství. Zelení měli ve svém programu zrušení přijímacích zkoušek na střední a vysoké školy. Vláda zřejmě nemá nic takového v úmyslu.

 V oblasti zahraniční politiky SZ měla mimo jiné ve svém volebním programu podporu institucionálních změn obsažených ve Smlouvě o ústavě pro Evropu, podporu další politické integraci EU paralelně s jejím rozšiřováním, kritiku stávající jednostranné a sporné zahraniční politiky USA, požadavek prohloubení projektu evropské bezpečnosti a obranné politiky tak, aby se EU v bezpečnostní a obranné politice výrazněji řídila zájmy společné evropské zahraniční politiky a aby vystupovala sebevědoměji vůči USA a to i v rámci NATO. S těmito všemi požadavky je však současná zahraniční politika ČR v diametrálním rozporu. Ačkoliv je tedy Strana zelených ve své podstatě strana nepochybně proevropská, tak tím, že se od ODS nechala vmanévrovat do trapné role, nese velkou část zodpovědnosti za stávající chybnou a pro ČR škodlivou protievropskou a nekriticky proamerickou zahraniční politiku této vlády. Podpora radarové základny a vlažnost při ratifikaci Lisabonské smlouvy jsou toho důkazem. Strana zelených také měla v programu zvyšování výdajů na zahraniční rozvojovou pomoc z 0,11 % HDP v roce 2006 na 0,34 % HDP v roce 2010. Vzhledem k reformě veřejných financí bude tento slib těžko splněn. Celkově lze říci, že v oblasti zahraniční politiky SZ ustoupila výměnou za vládní angažmá od prakticky všech svých podstatných slibů. 

Pokud jde o požadavky na prohloubení přímé demokracie a zefektivnění veřejné správy, SZ měla ve svém volebním programu přijetí zákona o státní službě. Tento zákon však již dávno existuje, pouze se neustále odkládá jeho vstup v platnost. Nyní však ministr vnitra Langer navrhuje tento zákon úplně zrušit. SZ měla ve svém volebním programu prosazení zákonů o celostátním referendu a krajském referendu. Praxe je taková, že návrhy ČSSD prohlubující přímou demokracii vládní představitele zelených nepodporují a sami na své závazky zapomínají. Zelení také před volbami slibovali prosadit přímou volbu prezidenta. Zcela zapomenut je předvolební slib zelených o prosazování snížení věkové hranice pro volební právo na 16 let. Před volbami SZ slibovala omezení poslanecké imunity. Návrhy v tomto směru však Poslanecká sněmovna opakovaně zamítá. 

K velkým předvolebním tématům SZ patřily například též úpravy systému ochrany spotřebitele a jeho zkvalitnění, širší pojetí rodiny (nejen manželská rodina) a regulace prostituce samostatným zákonem. Nic z toho se však zřejmě vláda (alespoň podle programového prohlášení a plánu prací vlády) ze své vůle realizovat nechystá, maximálně se provádí pouze povinná transpozice evropských předpisů v těchto oblastech (například zákaz nekalých obchodních praktik). SZ měla v programu výslovnou a zásadní podporu svobodě slova a nezávislosti médií. Také programové prohlášení vlády uvádí, že „Vláda bude dbát na dodržování všech občanských svobod a práv. Svobodu slova považuje za základní předpoklad pro fungování demokratické společnosti a média vnímá jako součást kultury. Uvědomuje si nezastupitelnou roli nezávislých sdělovacích prostředků pro svobodnou výměnu názorů i veřejnou kontrolu státních institucí a jejích představitelů …“. Vystoupení předsedy vlády Topolánka jsou však s tímto v diametrálním rozporu. SZ měla ve svém volebním programu též slib zvýšit výdaje na kulturu na 1 % státního rozpočtu. Totéž měla ve svém programovém prohlášení vláda. Státní rozpočet na rok 2008 však tento slib ani zdaleka neplní. 

Je otázkou, zda voliči zelených modrozelenou koalici pochopili, zda vládní praxi nepovažují za podvod na sobě a zda to nedají zeleným při příštích volbách najevo. Machiavelistická strategie Martina Bursíka, když  hledá podporu u neoliberálních politiků (tehdejší OH, ODA nebo US), možná získá podporu u liberálních voličů. Obávám se však, že po případném vítězství Martina Bursíka na stranickém sjezdu, už bude opravdovým zeleným Strana zelených ukradená.