Konzumerismus štěstí nepřináší

Nastala doba nedostatku úvěrů, které budou doprovázet akutní zánik aktiv či statků, po období nadbytku úvěrů. Hodně se píše o tom, že škodu způsobili různí podvodníci. To jistě také, ale ve skutečnosti je základní chyba v celém systému. Většina bankéřů nejsou žádní bandité, nebo nezodpovědní lidé. Avšak blaho veřejných statků, státní rozpočty apod., nejsou jejich odpovědností. Mají za¨úkol vydělávat peníze. Pokud je ale nevydělávají pod přísnou kontrolou státních a mezivládních nástrojů, dopadne to jako v Americe. Především MMF je třeba transformovat do  nového pojetí s důrazem na jeho regulační úlohu.

Dále platí a stále více je naléhavé heslo, že i finančník musí mít fantazii, intuici. W.  Buffett internet vůbec neuznává, zato stále opakuje: ²Vznikla neznámá finanční zbraň hromadného ničení². Má na mysli různá kouzla počítačových expertů v bankách, kteří vlastně ani nevědí, co činí, pouze počítají a sledují obrazovku. Pěstovat by se měla nová disciplína: ekonomie štěstí, nutné je více používat psychologie. Nematematická ekonomie, jež pohlíží na skutečný svět a zabývá se opravdovými, ne modelovými problémy, je fascinující a lze ji pojmout verbálně, zejména je-li předcházena i následována empirickým výzkumem.

Vraťme se k investičním bublinám. Každá má dva aspekty. První odpovídá tomu, co se odehrává v reálném hospodářství, jako např. v 90. letech informační a komunikační revoluce. Druhá složka spočívá v interpretaci tohoto dění. Nesprávné pochopení této revoluce způsobilo známou bublinu na jaře 2000, kdy došlo ke krachu na Wall Streetu a pak k recesi, i  když mírné. FED na ni mylně reagoval přílišným snižováním úrokové míry. Neoliberálové se mylně domnívají, že trhy vůbec, a finanční zvláště, směřují k rovnováze, že odchylky jsou náhodné. A tak to vidí i regulátoři, banky a ostatní účastníci trhů. Ve skutečnosti trh často selhává, je to vidět např. u životního prostředí, zvláště u globálního oteplování. Superbublina, jež se vytvořila na trhu nemovitostí nyní je podobného typu. Rozšířila se na trhy cenných papírů typu CDO (Colateralised Debt Obligation), na trhy firemních akvizic na dluh (SPD o nich hovoří jako o nájezdu kobylek), či na trhy složitých úvěrových konstrukcí. Zhroutil se také trh s aukčními obecními dluhopisy. Krize zasahuje i mezibankovní trhy, což je srdce a krevní oběh celého systému. Prostě tržní fanatismus či fundamentalismus je těžký omyl.

Jde  také o omyl monetarismu, který je spojen se jménem Miltona Friedmana, kterého oslavuje stále Klaus. Při daném objemu peněz na trhu může stejně tak vládnout strach a málo úvěrů, jako spousta úvěrů. Regulace trhů musí být globální, nejen kontinentální, jako je to u EU. Pokouší se o to BIS, který bankám předepisuje minimální rezervy. To ale nestačí. Stojí zásadní otázka, kdo škody, vyvolané krizemi, zaplatí? Nyní i v budoucnu? Zatím to vypadá, že obětí se stanou prozatím bezbranní lidé, důchodci, chudší lidé, kteří budou zdaněni, kteří závisí na státním rozpočtu, navíc je ničí inflace a potravinová krize.

Tento vývoj povede  ke znepokojení, které může přerůstat v politická hnutí. Proč by měla celá společnost platit za chyby či podvody určitých lidí? V Americe po roce 1945 bylo zdanění bohatých ve výši 90% příjmu, ještě před Reaganem šlo o 70%. A přitom o období 1950-1970 se hovoří jako o zlatém věku kapitalismu. Poučení je třeba brát nejen z Velké deprese, ale také z obrovské inflace po 1. světové válce. Na západě vznikají studie, že recese v současnosti není jen hospodářská, ale dotýká se i demokracie a politických systémů. Stojíme na prahu  šesti krizí – finanční, a potažmo hospodářské, potravinové, ekologické, politické a humanitní.  Jak daleko je vojenská, nevím.