Dovolte mi, abych pokračoval ve svých filozofických, ekonomických a právních poznámkách, kdy se budu nadále zabývat ekonomickým pilířem udržitelného rozvoje. Začněme podstatou ekonomických učení a návazné politické praxe. Světovou ekonomickou teorií a v návaznosti na to politikou prolínají jako červené nitě dva zavádějící a bytostně neudržitelné axiomy, a to teze, že cílem ekonomiky a trhu je zajistit maximální zaměstnanost a maximální ekonomický růst. V podstatě tyto dva falešné ekonomické cíle se transformují do politického myšlení ať již levicového nebo pravicového. V následujících dvou článcích (FEP 26 a 27) budeme analyzovat uvedené problémy podrobněji. V tomto úvodním článku k udržitelné makroekonomice postačí uvést následující shrnutí.
Snaha o maximální zaměstnanost je výrazem neznalosti alternativ života lidí, popř. výrazem skepse v možnosti takového alternativního života. Z hlediska udržitelné makroekonomie je proto vhodnější za zájem společnosti považovat potřebu „minimalizace nezaměstnanosti“, neboť v definici nezaměstnanosti se odráží skutečnost dobrovolnosti: kdo nechce být zaměstnán, ten se za nezaměstnaného nepovažuje. Tato změna v pojetí této potřeby je nadmíru klíčová, neboť je zřejmé, že postupná automatizace v průmyslu způsobuje přebytečnost mnohých, zejména málo kvalifikovaných manuálních pracovníků. Tento trend příliš nezbrzdí potřeba pracovních míst pro nově vzniklá odvětví. Dlouhodobě je skutečně téměř jisté, že požadavky na pracovní síly budou značně omezeny. Pro mnoho druhů služeb i zboží totiž jsou trhy v bohatých částech světa nasyceny. Podstatné rozšíření by se dalo čekat v rozvojových zemích – zde je však nepravděpodobné, že obyvatelstvo těchto zemí dokáže vytvořit masový odbyt pro kapitál a spotřební zboží. Je též nanejvýš nepravděpodobné, že pracovní síly uvolněné průmyslem by mohl absorbovat terciální sektor. Spíše musíme očekávat, že s rozvojem informatizované společnosti budeme svědky sbližování obou sektorů.[i] Z dlouhodobého hlediska se stane klíčovým spíše tvůrčím způsobem využitý volný čas. Jak jsem uvedl v rámci pojednání o sociálním pilíři udržitelného rozvoje prostřednictvím podpory tvůrčí práce v rámci trhu či mimo něj lze zabránit masám budoucích nezaměstnaným narušit principy demokracie. S dosažením přirozené míry nezaměstnanosti, resp. s vidinou plné zaměstnanosti, se společnost musí nenávratně rozloučit.
Zažitým politickým axiomem je tedy tvrzení, že pro společnost je důležitý maximální růst jen proto, aby zabezpečil maximálně možnou míru zaměstnanosti, to jak jsme si ukázali, je však plně neplatí. Druhým důvodem potřeby ekonomického růstu, o němž jsme se explicitně nezmínili, je potřeba udržet, resp. zvýšit, veřejné výdaje. Tato potřeba nabývá na aktuálnosti o to silněji, o co je více nezaměstnaných, které stát musí podporovat v nezaměstnanosti, popř. kterým společnost zajistí zaměstnání pomocí své aktivní politiky zaměstnanosti, což je nepochybně neméně finančně náročné. Krom toho degradující vliv zejména dlouhodobé nezaměstnanosti přináší společnosti mj. finanční závazky vůči patologickým jevům doprovázejícím nezaměstnanost, např. financování protidrogové prevence, léčení alkoholiků, náklady na opravy škod způsobených vandaly atd.
Z uvedeného vyplývá, že snaha politické reprezentace nejen západních států o maximalizaci zaměstnanosti a maximalizaci ekonomického růstu je podmíněna a vyvolávána strachem z možného narušení politické stability (masou nespokojených nezaměstnaných, nebo masou občanů nespokojených s důsledky nezaměstnanosti) a obavou z nemožnosti tyto důsledky financovat. Nezmění-li vyspělé společnosti radikálně způsob svého fungování, budou rozvráceny v důsledku fungování právě těch principů, na nichž jsou založeny. Dle Kellera[ii] se jedná se právě o princip ekonomického růstu, který je úzce a mnohonásobně provázán s tržními mechanizmy, dále o princip pasivní demokracie, který se vyvinul v souvislosti s fungováním politických stran a je důsledkem centralizace, a konečně o princip konzumního stylu života, jenž úzce souvisí s charakterem společnosti středních vrstev.
V zájmu společnosti ale není primárně maximalizace ekonomického růstu (jde jen o nástroj), nýbrž politická stabilita a zabezpečení prostředků na veřejné výdaje. Obě jmenované potřeby budou doprovázet i udržitelnou ekonomiku, neboť výdaje na zdravotnictví, některé ekologické investice, školství atd. budou nadále aktuální. K naplnění těchto potřeb společnosti však vedou jiné – udržitelné nástroje.
Zkusme si proto definovat skutečné zájmy společnosti, které by měla udržitelná makroekonomika zabezpečit, takto:
- minimální nezaměstnanost,
- politická stabilita,
- zabezpečení prostředků na veřejné výdaje.
[i] Alexander King, Bernard Schneider, První globální revoluce, BRADLO, Bratislava 1991, str. 69-70
[ii] Jan Keller, Až na dno blahobytu, Hnutí DUHA, Brno 1995, str. 12
