FEP 22: Sociální pilíř udržitelného rozvoje VII

V minulých poznámkách jsme hledali právní nástroje podpory netržní tvůrčí práce. Nyní se zaměřme na analýzu spotřebitelské rovnováhy a trhu práce pro případ, kdyby skutečně byla netržní práce podporována.

Náš časový rozpočet je omezen 24 hodinami. Předpokládejme, že po uspokojení všech svých závazků a potřeby spánku máme k dispozici 3 hodiny volného času denně. Čas nejlépe využijeme, když jsou si rovny mezní užitky poslední minuty strávené každou činností, kterou se zabýváme. Otázka tedy zní, jaký užitek má dělník z času stráveného u výrobního pásu? Budeme-li chtít tento čas ohodnotit, musíme konstatovat, že jelikož dělníka tato práce nijak neláká a nenaplňuje, je tento čas ocenitelný právě výší mzdy. Předpokládejme, že tento dělník chce změnit svůj osud a projeví zájem studovat. Má-li jeho rodina mít zachován alespoň základní životní standard, musí se dělník tohoto svého zájmu vzdát, neboť každá hodina studia nad běžné 3 hodiny času, které má dělník k dispozici denně, ho stojí osminu denní mzdy. Mezní užitky času stráveného v zaměstnání a času věnovanému studiu se nerovnají. Jiná situace nastává v případě legislativního nároku na příspěvek za část ztracené mzdy. Dělník si připočítá k hodnotě budoucích výnosů z nárůstu mzdy poté, co si zvýší kvalifikaci, a především k hodnotě sebeuspokojení z vlastní realizace i hodnotu tohoto příspěvku. Ta se nerovná nominální výši příspěvku, ale výši, která odpovídá tomu, jak si dělník cení šance studovat, které se nemusel kvůli zabezpečení své rodiny vzdát. 

Pomocí tzv. indiferenční křivky  lze znázornit situaci, kdy při pracovním výkonu při osmihodinové pracovní době zbývá na aktivity, ve kterých se může dělník seberealizovat pouhé 3 hodiny. Zavedením programů podpory netržní práce, například studia, roste úroveň uspokojení z možnosti využití denního časového fondu – indiferenční křivka se posunuje severovýchodním směrem. Dělníkův volnočasový fond se rozšiřuje na sedm hodin denně, což již plně umožňuje jeho seberealizaci – například formou studa. Substituční možnosti využití dělníkova času se zvýšily. Na otázku, čím je to dáno, nám odpovídá tzv. rozpočtová přímka, z níž plyne, že roste hodnota volného času o hodnotu příspěvku, zatímco hodinová odměna za práci zůstává stejná, pouze se mění sklon rozpočtové přímky. 

Z výsledků rozsáhlých kvantitavních výzkumů společností OPW a později STEM/MARK, vyplývá, že lidé, kteří jsou zaměstnáni (s tzv. plným pracovním úvazkem) vyjadřují zájem vykonávat i jiné činnosti, které je více zajímají, případně je shledávají více potřebnými, či které jsou z hlediska veřejného zájmu naléhavější a hodnotnější. Jde zejména o skupiny populace s nižší úrovní příjmu a kvalifikace. Tento efekt se násobí, jestliže účastník uvedených programů i při snížení svého dosavadního pracovního úvazku na polovinu nejen netratí, ale svůj dosavadní příjem si zachová, případně zvýší. I z výrazného podcenění zkrácených úvazků v ČR (pouhá 3,2 % z celkových pracovních příležitostí) oproti ostatním demokratickým státům (EU₁₅ 17% a např. Nizozemí 34,5 %) dále vyplývá, že potenciál zkrácených úvazků u nás je ohromný. Ukažme si proto, jaké dopady bude mít zavedení podpory netržní práce na běžný pracovní trh.  

Nedokážou-li zaměstnavatelé motivovat své zaměstnance k tvůrčí práci, poroste se zavedením státní podpory netržní tvůrčí práce tlak na snižování pracovních úvazků, čímž na pracovním trhu vznikne mezera (L₀ – L₁). Tu bude možné s příspěvkem z aktivní politiky zaměstnanosti z části zaplnit registrovanými uchazeči o práci. Z větší části bude pracovní trh nenasycen. Někteří prozíraví zaměstnavatelé zlepší podmínky, aby si udrželi v plných úvazcích své již vyškolené, efektivní pracovní síly, jiní technologickými nebo organizačními změnami zvýší produktivitu práce, ostatní budou lákat další pracovní síly. Ve všech případech porostou mzdy (w₀ – w₁).