Československá obrana 1938 - podruhé

Na iDnes vyšel druhý díl seriálu o čs. opevnění z roku 1938 - "Nacistický blesk měla zastavit zabetonovaná Praha a deset tisíc řopíků". Jsem velmi rád a potěšen, že se tomuto tématu p.Macoun věnuje, protože na rozdíl od zemí jako Francie a Belgie, které z opevnění udělali památky a starají se o ně, u nás se k této (dle mého skromného názoru) národní technické památce chováme poněkud macešsky a nebýt některých okresních muzeí a sdružení (většinou klubů vojenské historie), těžko by dnes existovali expozice, jakými jsou Bouda, Březinka, Dobrošov a celá řada jiných (omlouvám se, ale dnes jich je již tolik, že nelze všechny vyjmenovat.

Tentokráte se ve svém příspěvku nehodlám zabývat minulým tématem, zda jsme se měli, či neměli bránit. V tomto článku se pokusím v některých (ne s článkem jako takovým) technických a historických faktech drobně polemizovat s autorem.

Takovým prvním tématem k polemice mi přijde výstavba lehkého opevnění (dále jen LO) vz. 36. Toto opevnění autor označuje jako úlitbu tehdejším politikům a rozhodnutí o jeho výstavbě datuje k dubnu 1936. Dále uvádí, že výstavba měla probíhat v liniích a popisuje je jako poměrně odolné.

Úvahy o výstavbě betonových kulometných hnízd (což v podstatě LO vz.36 jsou) se objevily již v prosinci 1935 a k uskutečnění těchto záměrů se v prvních měsících roku 1936 upřesňovala konstrukce a umístění těchto objektů. Záměrem při výstavbě tohoto typu opevnění bylo přehrazení důležitých komunikací (nejen silničních, ale i např. železničních tratí a pod.). Tudíž ani nemůže býti řečí o souvislých liniích - výstavba probíhala tam kde bylo nutno takovouto komunikaci bránit a kde k tomu byly vhodné terénní podmínky (nejlépe vyvýšenina s dobrým vzdáleným výhledem do předpolí). Plánováno bylo vybetonovat asi 1000 objektů - skutečnost byla asi 700 objektů. Hustota objektů "v linii" (jak uvádí autor) byla necelé dva objekty na kilometr fronty (1 objekt na 600-800m fronty). Tyto objekty se navzájem nekryly (maximálně se křížil jejich palebný vějíř).

Výhodou tohoto objektu byla jeho světlá výška - byl částečně zapuštěn v terénu - a proto i nesnadné zaměření a zasažení dělostřelectvem. Mohl samozřejmě ostřelovat předpolí, ale k boji se v těchto objektech používaly nadbytečné, vodou chlazené, těžké kulomety Schwarzlose vz. 7/24, většinou umístěné s polním podstavcem na stole (jako v polních podmínkách). Tyto kulomety už byly v roce 1938 značně zastaralé, s látkovými pásy (rády se trhaly) a navíc vytvářely při střelbě velké množství plynu, který v LO vz. 36, kde nebyla povětšinou vzduchotechnika, byl problémem. Zároveň ale nezbývá než vyjádřit souhlas s autorem v hodnocení německé armády roku 1936/37, která skutečně zdaleka nedosahovala parametrů let pozdějších.

Nevýhodou těchto objektů pak zcela jistě byla čelní palba a nesouvislá linie. Pokud byl jeden objekt zničen, znamenalo to ve většině případů prolomení linie. Další velkou nevýhodou byly střílny. Byly sice stupňované jako u pozdějších LO vz.37, ale otevřené, tedy pokud by hypoteticky došlo k zásahu střílny, pak byla vysoká pravděpodobnost zabití celé osádky. Uzavírací pancéřové desky střílen byl schopen prostřelit i 20mm kulomet. Tyto pevnůstky tedy lze považovat za betonová kulometná hnízda, která měla vystužit polní linii na exponovaných místech. Na rozdíl od LO vz.37 měla i velmi omezenou obranu z týlu (k jaké mohlo dojít - Němci nacvičovali výsadek v týlu opevnění a jeho vyřazení). Nic víc a nic míň.

V další části autor popisuje novější typ objektů - LO vz.37. Zde bych jen upozornil na tzv. palbu do předpolí a objekty typu B,C a E, které měly střílnu do předpolí. Typ B byl používán k uzavření linie - tedy tam, kde linie nepokračovala (typicky strže, rokliny atd.). Střílna do předpolí byla umístěna k obraně prvosledových objektů, které jinak byli kryty vějířem palby kulometů z bočních střílen objektů prvního sledu (vějíř typicky zasahoval 500-600m před sousední objekt a protože 1. a 2. linie LO vz.37 od sebe dělilo právě oněch maximálně 600 m, byl vždy jeden řopík kryt v týlu minimálně čtyřmi dalšími.

Objekty typu C a E (tedy jednostřílnové s čelní palbou) se používaly z jednoho prostého důvodu - vzhledem k členitosti terénu, ve kterém se opevnění stavělo, muselo nutně docházet k tomu, že čas od času vznikl tzv. "hluchý prostor", tedy prostor, který nebylo možno krýt palebným vějířem sousedních objektů - a pro tento případ byly projektovány objekty C a později E (jeden takový si můžete prohlédnout nad dělostřeleckou tvrzí STACHELBERG v kopci nad Trutnovem - myslím, že na našem území je jediný přístupný). Objekt C měl jen vlnitou střechu a na ní zeminu s hlínou, objekt E byl pak vylepšený a hlavně odolnější typ C (byl již celobetonový se silnější čelní stěnou). Do těchto objektů se pak velmi často umisťovaly nové těžké kulomety vz.37 pro vedení daleké palby. Proto i když byly druhosledové, dokázaly vést účinnou dalekou palbu až kilometr před první sled.

Markantní rozdíl ve výstavbě LO vz. 36 a LO vz. 37 (odmyslíme-li si rozdílné taktické určení obou typů) byl také v kvalitě betonu a množství armovacího železa. V době betonování LO vz. 36 nebyla vojenskou správou nijak určena kvalita betonu, technologie betonování a ani množství armovacího železa. Tak mohlo dojít k tomu, že některé LO vz. 36 nebyly betonovány najednou (jak to už bylo vyžadováno u LO vz.37), ale stěny, podlaha a střecha byly vybetonovány zvlášť. To samozřejmě s menším množstvím armovacího železa podstatně snižovalo odolnost objektu. Objekty LO vz. 36 byly v té době betonovány podle ČSN, která předepisovala pevnost betonu 200kg/cm3, pro objekty vz.37 byla už vojáky předepsána norma pevnosti betonu 450kg/cm3 a rovněž i přesně stanoveno v jakém množství a jak má vypadat výztuha z armovacího železa.

Velmi rozdílné pak bylo vybavení objektů. LO v.36 byly spartánské a vojáci si do nich museli vše donést - zbraň s podstavcem, munici, dalekohled a potraviny s vodou. Objekty vz. 37 měly dvě oddělené střelecké místnosti (pochopitelně mimo objektů s pouze jednou střílnou), špeluňku pro velitele, lomený vchod proti přímému postřelování z týlu a střílnu pro lehký kulomet nebo kulometnou pistoli k ochraně vchodu, ruční ventilaci k vytvoření přetlaku v objektu (tak, aby prachové plyny při střelbě šly ven), periskop k pozorování okolí, granátové skuzy k blízké ochraně objektů. Většina zásob a vybavení byla uložena v objektu. Obrovský rozdíl byl také v provedení střílen. Byly stupňovité a díky lafetaci zbraní (což značně usnadňovalo střelbu a míření obsluze) s kulovým zakončením, z něhož ven vykukovala pouze zbraň a mířidlo. Byla tak eliminována možnost zasažení obsluhy střelbou nebo střepinami, což u LO vz.36 vyloučeno být nemohlo. Objekty LO vz.37 pak měly být osazeny i spojovacími prostředky a také často i byly (zemní telegraf, někdy i polní telefon nebo vysílačka).

Takže se celkově dá říci, že objekty LO plnily dost výrazně svojí úlohu, měly svoje opodstatnění proti tehdejším možnostem wermachtu a pokud mě-ly nějakou výraznou slabinu, pak snad jedině protileteckou ochranu, která by musela být zajištěna letectvem a protiletadlovými prostředky pravidelné armády (ale o tom už se zmiňoval v prvním díle svého seriálu p.Macoun).