- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Tentokráte se ve svém příspěvku nehodlám zabývat minulým tématem, zda jsme se měli, či neměli bránit. V tomto článku se pokusím v některých (ne s článkem jako takovým) technických a historických faktech drobně polemizovat s autorem.
Takovým prvním tématem k polemice mi přijde výstavba lehkého opevnění (dále jen LO) vz. 36. Toto opevnění autor označuje jako úlitbu tehdejším politikům a rozhodnutí o jeho výstavbě datuje k dubnu 1936. Dále uvádí, že výstavba měla probíhat v liniích a popisuje je jako poměrně odolné.
Úvahy o výstavbě betonových kulometných hnízd (což v podstatě LO vz.36 jsou) se objevily již v prosinci 1935 a k uskutečnění těchto záměrů se v prvních měsících roku 1936 upřesňovala konstrukce a umístění těchto objektů. Záměrem při výstavbě tohoto typu opevnění bylo přehrazení důležitých komunikací (nejen silničních, ale i např. železničních tratí a pod.). Tudíž ani nemůže býti řečí o souvislých liniích - výstavba probíhala tam kde bylo nutno takovouto komunikaci bránit a kde k tomu byly vhodné terénní podmínky (nejlépe vyvýšenina s dobrým vzdáleným výhledem do předpolí). Plánováno bylo vybetonovat asi 1000 objektů - skutečnost byla asi 700 objektů. Hustota objektů "v linii" (jak uvádí autor) byla necelé dva objekty na kilometr fronty (1 objekt na 600-800m fronty). Tyto objekty se navzájem nekryly (maximálně se křížil jejich palebný vějíř).
Výhodou tohoto objektu byla jeho světlá výška - byl částečně zapuštěn v terénu - a proto i nesnadné zaměření a zasažení dělostřelectvem. Mohl samozřejmě ostřelovat předpolí, ale k boji se v těchto objektech používaly nadbytečné, vodou chlazené, těžké kulomety Schwarzlose vz. 7/24, většinou umístěné s polním podstavcem na stole (jako v polních podmínkách). Tyto kulomety už byly v roce 1938 značně zastaralé, s látkovými pásy (rády se trhaly) a navíc vytvářely při střelbě velké množství plynu, který v LO vz. 36, kde nebyla povětšinou vzduchotechnika, byl problémem. Zároveň ale nezbývá než vyjádřit souhlas s autorem v hodnocení německé armády roku 1936/37, která skutečně zdaleka nedosahovala parametrů let pozdějších.
Nevýhodou těchto objektů pak zcela jistě byla čelní palba a nesouvislá linie. Pokud byl jeden objekt zničen, znamenalo to ve většině případů prolomení linie. Další velkou nevýhodou byly střílny. Byly sice stupňované jako u pozdějších LO vz.37, ale otevřené, tedy pokud by hypoteticky došlo k zásahu střílny, pak byla vysoká pravděpodobnost zabití celé osádky. Uzavírací pancéřové desky střílen byl schopen prostřelit i 20mm kulomet. Tyto pevnůstky tedy lze považovat za betonová kulometná hnízda, která měla vystužit polní linii na exponovaných místech. Na rozdíl od LO vz.37 měla i velmi omezenou obranu z týlu (k jaké mohlo dojít - Němci nacvičovali výsadek v týlu opevnění a jeho vyřazení). Nic víc a nic míň.
V další části autor popisuje novější typ objektů - LO vz.37. Zde bych jen upozornil na tzv. palbu do předpolí a objekty typu B,C a E, které měly střílnu do předpolí. Typ B byl používán k uzavření linie - tedy tam, kde linie nepokračovala (typicky strže, rokliny atd.). Střílna do předpolí byla umístěna k obraně prvosledových objektů, které jinak byli kryty vějířem palby kulometů z bočních střílen objektů prvního sledu (vějíř typicky zasahoval 500-600m před sousední objekt a protože 1. a 2. linie LO vz.37 od sebe dělilo právě oněch maximálně 600 m, byl vždy jeden řopík kryt v týlu minimálně čtyřmi dalšími.
Objekty typu C a E (tedy jednostřílnové s čelní palbou) se používaly z jednoho prostého důvodu - vzhledem k členitosti terénu, ve kterém se opevnění stavělo, muselo nutně docházet k tomu, že čas od času vznikl tzv. "hluchý prostor", tedy prostor, který nebylo možno krýt palebným vějířem sousedních objektů - a pro tento případ byly projektovány objekty C a později E (jeden takový si můžete prohlédnout nad dělostřeleckou tvrzí STACHELBERG v kopci nad Trutnovem - myslím, že na našem území je jediný přístupný). Objekt C měl jen vlnitou střechu a na ní zeminu s hlínou, objekt E byl pak vylepšený a hlavně odolnější typ C (byl již celobetonový se silnější čelní stěnou). Do těchto objektů se pak velmi často umisťovaly nové těžké kulomety vz.37 pro vedení daleké palby. Proto i když byly druhosledové, dokázaly vést účinnou dalekou palbu až kilometr před první sled.
Markantní rozdíl ve výstavbě LO vz. 36 a LO vz. 37 (odmyslíme-li si rozdílné taktické určení obou typů) byl také v kvalitě betonu a množství armovacího železa. V době betonování LO vz. 36 nebyla vojenskou správou nijak určena kvalita betonu, technologie betonování a ani množství armovacího železa. Tak mohlo dojít k tomu, že některé LO vz. 36 nebyly betonovány najednou (jak to už bylo vyžadováno u LO vz.37), ale stěny, podlaha a střecha byly vybetonovány zvlášť. To samozřejmě s menším množstvím armovacího železa podstatně snižovalo odolnost objektu. Objekty LO vz. 36 byly v té době betonovány podle ČSN, která předepisovala pevnost betonu 200kg/cm3, pro objekty vz.37 byla už vojáky předepsána norma pevnosti betonu 450kg/cm3 a rovněž i přesně stanoveno v jakém množství a jak má vypadat výztuha z armovacího železa.
Velmi rozdílné pak bylo vybavení objektů. LO v.36 byly spartánské a vojáci si do nich museli vše donést - zbraň s podstavcem, munici, dalekohled a potraviny s vodou. Objekty vz. 37 měly dvě oddělené střelecké místnosti (pochopitelně mimo objektů s pouze jednou střílnou), špeluňku pro velitele, lomený vchod proti přímému postřelování z týlu a střílnu pro lehký kulomet nebo kulometnou pistoli k ochraně vchodu, ruční ventilaci k vytvoření přetlaku v objektu (tak, aby prachové plyny při střelbě šly ven), periskop k pozorování okolí, granátové skuzy k blízké ochraně objektů. Většina zásob a vybavení byla uložena v objektu. Obrovský rozdíl byl také v provedení střílen. Byly stupňovité a díky lafetaci zbraní (což značně usnadňovalo střelbu a míření obsluze) s kulovým zakončením, z něhož ven vykukovala pouze zbraň a mířidlo. Byla tak eliminována možnost zasažení obsluhy střelbou nebo střepinami, což u LO vz.36 vyloučeno být nemohlo. Objekty LO vz.37 pak měly být osazeny i spojovacími prostředky a také často i byly (zemní telegraf, někdy i polní telefon nebo vysílačka).
Takže se celkově dá říci, že objekty LO plnily dost výrazně svojí úlohu, měly svoje opodstatnění proti tehdejším možnostem wermachtu a pokud mě-ly nějakou výraznou slabinu, pak snad jedině protileteckou ochranu, která by musela být zajištěna letectvem a protiletadlovými prostředky pravidelné armády (ale o tom už se zmiňoval v prvním díle svého seriálu p.Macoun).
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!