Ukrajina kontra Rusko

Velmi často se setkávám s názory na ukrajinský nacionalismus, který někteří označují za fašismus či nacismus. Pokusím se popsat některé skutečnosti, které snad alespoň částečně pomohou osvětlit nálady dodnes na Ukrajině patrné.

Během občanské války v Rusku získala Ukrajina krátkou nezávislost a v letech 1918-1920 existovala Ukrajinská lidová republika. Jenže jak se dařilo Leninovi a bolševické straně postupně eliminovat roztříštěné protisovětské síly během občanské války, byla nakonec její existence násilně ukončena. Ukrajina a další země pod správou sovětského Ruska měly tu smůlu, že lidovým komisařem pro věci národnostní byl jmenován Josif Stalin, který (ač sám Gruzínec) měl tendenci sám sebe rusifikovat a podobně pak zacházel i s ostatními národnostmi v celém Rusku. Když byl ještě jmenován generálním tajemníkem bolševické strany, byl jediným z politbyra, který pochopil, jaké mu to dává mocenské možnosti. V této pozici vybudoval stranickou strukturu jemu věrných lidí, která zasahovala až na místní úroveň. To mu zajistilo jednak vítězství v boji o nástupnictví po Leninovi a následně umožnilo stát se neomezeným „vožděm“ (tedy vůdcem) Sovětského Svazu.

V posledním dějství boje proti Bucharinovi, Tomskému a Rykovovi se pak uchýlil k popření jejich ekonomických tezí NEPu (nové ekonomické politiky), jež si kladla za cíl postupnou kolektivizaci zemědělství (byť ji sám do té doby několik let bezvýhradně podporoval) a přišel s radikální myšlenkou násilné kolektivizace, která měla být hotova maximálně do dvou let. Znamenalo to vstoupit do boje s 120miliónovou „armádou“ rolníků, kteří do té doby nějak tolerovali bolševickou vládu díky tomu, že jim rozdala po revoluci půdu. Tento Stalinův krok měl neskutečné destruktivní důsledky pro sovětské zemědělství, z kterého se nevzpamatovali po celou éru Sovětského Svazu. Pro Stalina to mělo znamenat krok, který mu umožní kumulovat velké množství kapitálu k provedení jeho snu – velké industrializace Ruska.

Mezi oblasti patřící k největším producentům obilí, byla Ukrajina. Celá akce byla rozplánovaná do tří fází – rozkulačování, kolektivizace a vznik STS a válečný komunismus s obilnými kvótami. Týkat se to mělo 600 000 vesnic, 25 miliónů zemědělských usedlostí, 120 miliónů lidí. Vzniknout mělo 240 000 kolchozů. Jen na Ukrajinu bylo z Moskvy vysláno 2500 nově vyškolených bolševických aktivistů, kteří měli za pomoci vojenských jednotek dbát na plnění kvót, na plnění počtu rozkulačených rodin, na plnění plánu v počtu kolektivizovaných usedlostí. První náznaky už lze dohledat v roce 1928 a 1929, následně pak 5. ledna 1930 byl vydán dekret ÚV, který 2x až 3x zvyšoval tempo kolektivizace. 1. března 1930 pak bylo oznámeno ztrojnásobení počtu kolektivizovaných hospodářství. Nejúčinnějším způsobem odporu vůči kolektivizaci bylo pobíjení hospodářských zvířat. Jen v prvních dvou měsících 1930 zemědělci vybili 14 miliónů kusů hovězího dobytka (ze 70 miliónů 1928), třetinu všech prasat a čtvrtinu koz a ovcí. Pro uvědomění si této katastrofy, na stejné počty hospodářských zvířat se SSSR dostal zpět až v roce 1957 (!!!). Stalina nezajímalo utrpení lidí, ale takové množství zvířat jím otřáslo a 2. března v Pravdě (stranický tisk) vyšel článek „Závrať z úspěchu“, ve kterém káral jím instruované aktivisty, že podlehli víře „my můžeme všechno“ a naprosto popřel svoji tezi o rychlé kolektivizaci.

Uvolnění „šroubů“ vesnickému obyvatelstvu mělo za následek, že spousta zemědělců z kolchozů vystoupila. A tak v roce 1932 Stalin udeřil na zemědělce znovu a tentokrát s nebývalou silou a brutalitou za pomoci OGPU (předchůdce NKVD – pozdější KGB) a armády. Uměle vytvořený hladomor na Ukrajině (v zimě 1932 a celé jaro 1933) měl za následek nejméně 5 miliónů obětí, které zemřeli hladem. Z Ukrajiny bylo vysídleno dle pozdějších sovětských údajů 1 065 000 (!!!) rozkulačených a kontrarevolučních rodin (což představovalo dalších nejméně 5 000 000 osob) a jejich místa zaujalo mnoho ruských zemědělců ze středního Ruska, vůči kterým postupoval Stalin daleko umírněněji a s minimálními represemi. A tak se Stalinovi „podařilo“ během 12 měsíců připravit Ukrajinu o třetinu její populace. Bylo uzavřeno a velmi často zničeno 80% vesnických kostelů, tisíce řádových sester a kněží bylo odesláno na Sibiř. Stalin nechal zlikvidovat 2400 členů vedení tamní komunistické strany (která si dovolila nesouhlasit s touto katastrofou) a nahradil je svými kádry.

Jaký div tedy, že Ukrajinci vítali Wehrmacht jako své osvoboditele. Wehrmacht se k nim choval vcelku slušně a tak neváhala spousta Ukrajinců vstoupit do osvobozenecké armády, která jistou dobu bojovala po bok Wehrmachtu. Jenže za pravidelnou armádou přišli Einsatzgruppen a nacistická správa, která si postupem času se Stalinem v ničem nezadala. A tak osvobozenecká ukrajinská armáda začala bojovat s Němci a po jejich vyhnání Rudou armádou pak proti ní. Boje v lesích utichli až v 50. letech.

Asi se málokdo může divit, že Ukrajinci mají (samozřejmě mimo etnickými Rusy převládajícími ve východní části země) vůči Rusům přetrvávající odpor. V mých očích to nijak nezavdává žádné sympatie vůči Porošenkovi (je to stejný oligarcha jako Putin) a Majdan považuji prostě jen za obyčejný státní převrat. Přesto v historickém kontextu chápu, že značná část Ukrajinců nechce ruského medvěda za svého „přítele“, protože se tak nikdy moc nechoval.