Rovnostářství je skrytým elitářstvím

Pokud zášť k cizímu bohatství nazveme rovnostářstvím a tento postkomunistický komplex promítneme do hlav lidí, dostaneme se zhruba někam do dnešních dní.

Všichni u nás prahnou po dobrém bydle. Projevuje se to však tak nějak, inu, česky. Tváříme se jako ti největší rovnostáři.

To se pak stane, že někdo takto smýšlející dostane se k větším penězům. Zmaten šancí, rozpomene se člověk z ničeho nic na slasti bohatství a začne se k nim drápat hlava nehlava. Odstaví přátele, spaktuje se s největšími dareby a začne kout pikle, jak by se co nejlépe zabezpečil ve své pozici.

Předstírané rovnostářství je skrytým elitářstvím, protože o co více člověk závidí majetek těm, kteří ho mají, o to více pak sám podvádí kvůli jeho akvizici, protože předpokládá, že to je jediná cesta, jak se k němu dostat. V rovnostářské společnosti se totiž k majetku nikdo nemůže dostat, a pokud tak učinil, muselo to býti jaksi pokoutně a na úkor těch zbylých. Nikdy spravedlivě.

A stejně jako jiným záviděl pěkné věci, o to více se jimi pak sám chlubí. Okázale se projíždí v luxusním autě s tónovanými skly a před nevkusně kovanou bránu si nechá usochat dva lvy. Při pohledu na toto zbledne soused závistí. A vracíme se zase na začátek koloběhu, k někomu, kdo v rámci rovnostářství skřípe zuby nad tím, jak nekale si k penězům tento síbr přišel.

Návod na to, jak se nepomýlit z bohatství ostatních, neexistuje. Jedině začít věřit, že za bohatstvím stojí tvrdá práce. Tato idea by produkovala pozitivní koloběh, stejně jako produkuje začarovaný kruh ta, že bohatství si člověk musí nakrást. Bohatství by pak sice dále zůstalo exluzivním zbožím, ale aspoň by se z vyčůraných čórkařů a lemplů stal národ normálně pracujících lidí.