Je svět opravdu samá genocida a válka?

Zamyšlení nad jedním z výroků z rozhovoru s populárním blogerem, kdy způsob, kterým vnímáme soužití různých skupin lidí, nás opět vede k násilí.

Pan Větvička v rozhovoru pro zdejší blog nevidí ve světě nic než genocidu, války mezi kmeny a skupinami a všeobecně svár.

K žádným mísením národů nedochází. Vidím jen vraždy, genocidu a vyhánění. Češi a Němci. Arméni a Turci. Američani a Indiáni. Ukrajinci a Poláci. ... Mír nastane až tehdy, kdy každý kmen má jasně stanovená pravidla a hranice.

Odhlédněme teď od naprosto idealistických představ, jakože lze "jasně" nastavit pravidla, zvlášť v zemi, kde vyhýbání se pravidlům a kličkování v zákonech je národním sportem. 

Chci se zde zaměřit na to, že přesně tento náhled na svět naopak vyvolává nepokoje mezi skupinami. Pokud si řeknu, že míru dosáhnu stanovením hranic jasně kopírujících národnostní složení, mám v jakémkoli státě s více než jednou větší etnickou skupinou okamžitě oheň na střeše. Hrozí konflikt, genocida, anebo soustavný útlak jedné skupiny lidí jinou.

Vždyť největší války vznikaly odjakživa přesně proto, že si různé "kmeny" chtěly "jasně stanovit" své "hranice"! Takže míru dosahujeme, jaký to paradox, válkou.

Co udělám např. s ruskou enklávou v Lotyšsku? Vyženu je ze země? Udělám z nich lotyše, zakážu jim jejich jazyk a zvyky (příklad "jasně stanoveného pravidla")? Sestěhuju je na území na východě a to předám Rusku? Ne, prostě se nějak musí většina s menšinou snést.

Co udělám s cigány v naší zemi? Těm už jsme jejich styl života zákonem v roce 1959 zakázali. Nepomohlo to. Někteří by je vystěhovali, jen není kam. Oblíbeným argumentem je také větší represe - ale opět, to je jen idealistická představa, že někoho, kdo je jiný, donutíme chovat se tak, jak je to nám příjemné. S neúspěšnou represí máme vlastní zkušenosti z komunismu. Většina obyvatelstva stejně nepřestala žít, jak byla zvyklá, akorát se přetvařovali, neříkali věci nahlas a zvolili vnitřní emigraci do vlastního světa. V tom okolním jen nějak přežívali. Takže co? Nechat je vyvraždit ?

Jedním ze smyslů moderní evropské civilizace je extrémním střetům co nejvíce předcházet, právě protože s nimi máme tak otřesnou zkušenost, formovanou ponejvíce za první a druhé světové války. "Evropa" je bizarní směska národů, náboženství, etnik a jazyků na neuvěřitelně malém prostoru. A protože nechceme dále opakovat války ani genocidy, raději se snažíme spolu jakž takž vyjít.

A v tom nacházím nejprovokativnější problém těchto debat. Co když si vybíráme mezi dvěma veskrze nepříjemnými řešeními? Buď budeme mít strašlivou válku nebo genocidu, jejíž historie nás bude tížit po generace, tak jako jsou dodnes Sudety koulí na noze českého národa. Nebo se s námi nepříjemnou skupinou sneseme, byť se skřípěním zubů a jistou nevraživostí na obou stranách.

A to zde nemluvím jenom o České republice. Problematických míst na mapě Evropy jsou desítky, namátkou třeba Vlámsko a Valonsko v Belgii. Nebo přídám osobní historku: V letadle jsem se jednou dal do řeči s vedle mnou sedícím skotem. Po pár pivech na letišti a delší debatě jsem se dozvěděl, že i v dnešním Skotsku je možné, že na základě toho, zda je člověk protestant nebo katolík, jej někdo může například odmítnout zaměstnat. Co s tím pak může člověk dělat než se snažit s jistou dávkou stoicismu nalézt nějaký kompromis tak, aby nedošlo k násilnostem?

Každodenní setkání s jinakostí je lidem už z podstaty nesnesitelné. Jaký to paradox. Rádi cestujeme a jinakost objevujeme, ale jakmile má nám někdo rozličný býti sousedem, ejhle!, čertíme se. Různé skupiny nejsou schopny se snést v demokratickém světě prosyceném tíživou absurditou odlišnosti. Alternativou jsou pak ideologie a různe -izmy, protože ty absurditu světa překrývají hávem pohodlné lži.

Žít "v míru" uvnitř jasně definovaných hranic a přísných nařízení, nejlépe v zemi obestavěné zdí a uzavřené vnějšímu světu, s nepohodlnými lidmi v ústavech a vězeních či vyhnanými daleko za hranice našeho zření, je prostě snesitelnější.