Český jazyk, Achillova pata našeho školství

Aktuální debaty o kvalifikaci učitelů překrývají dlouholeté a mnohem podstatnější problémy, s nimiž se naše školství potýká a ještě dlouho potýkat bude.

Způsob, jakým se vyučuje jazyk český a literatura, je dle mého nešťastný. Mám zkušenost s dvěmi rozdílnými gymnázii a jednou základní školou a vždy mi výuka připadala neadekvátní. Důvodů je několik, jsou poměrně jasně zřetelné, ale vůle na změnu chybí a ani není považována za nutnou. To že už několik desítek let používáme stále stejnou strukturu jen podporuje vytváření jakéhosi pohodlného začarované kruhu, v němž si naše postupy vždy můžeme zdůvodnit tím, že „se to tak prostě učí“.

V literatuře je stále největší důraz kladen na zařazení do dobového kontextu, jmenný seznam autorů a znalost názvů jejich děl. K tomu se vyžaduje znalost obsahu díla, způsob a forma vyprávění, žánrové zařazení a spousta dalších formalit, které odvádějí pozornost od toho nejdůležitějšího, tedy myšlenek, jež knihy často vznáší. Zdůvodněním bývá, že přeci musíme vědět, o „čem“ tak kniha je. Ale to se téměř nikdy nedozvíme, pokud si knihu nepřečteme a na tom se nebazíruje. Zde je tedy podle mého největší kámen úrazu českého jazyka. Poslouchat dokola shrnutí děje, žánrové zařazení či detaily z autorova života se rychle stává nudným. To že člověk může „vypnout“ a mechanicky si píše poznámky je skoro vysvobozením a jedinou možností jak přetrpět oněch čtyřicet pět minut.

Světlou výjimkou je to, že většina češtinářů požaduje vedení si čtenářského deníku, což je alespoň částečnou motivací pro ty, kteří si knihy, o nichž se učí, chtějí přečíst (smutným faktem však je, že to většina studentů nedělá). Navíc je v deníku i prostor na svobodné vyjádření se o knize. Alespoň nějaká pozitiva se tedy najdou, není jich však mnoho. Dále bych uvedl například rozbor ukázek nebo básní, který vyžaduje žákovu aktivitu a příjemně kontrastuje s monotónností zápisků.

Co však český jazyk a literaturu (a školství vůbec, napříč předměty) sráží nejvíce je absence psaného projevu. Zajímavě to ve svém článku o našich mezerách při psaní a přemýšlení shrnul Tomáš Feřtek. Já bych jen doplnil, že mi chybí práce typu „přečti knihu a napiš esej“, ať už na libovolně zvolené či předem zadané téma. Taková zpětná reflexe, která se týká buď celého díla, jeho části, nebo určitým prvkům v knize použitým, poměrně dobře poslouží k porozumění textu a rozvoje toho stále dokola omílaného kritického myšlení (jen na okraj, nemáme pro kritické myšlení nějaký více český, libozvučný pojem?). Třešničkou na dortu pro mě bylo, že jsem se tímto způsobem učil, avšak v předmětu anglický jazyk a literatura, tedy v jazyce, jež není můj rodný. Měl jsem prostě štěstí, že jsem svá středoškolská studia absolval tak trochu bilingvně. Kdyby bylo možné mít podobný přístup i v nějaké porci hodin českého jazyka, bylo by to ku prospěchu věci. V současnosti mi přijde, že v tom škola nechává studenty tak říkajíc plavat. Kdo nemá talent nebo chuť si psát sám pro sebe, toho to náš školský systém nenaučí.

Český jazyk a literatura mi tedy vždy spíše připadala jako sbírka nápadů, kterou knihu by stálo za to si přečíst. Ale to je na tento předmět, jež je jakousi vlajkovou lodí gymnaziálního vzdělávání a skládá se z něj povinná maturitní zkouška, žalostně málo.