Ve sdělovacích prostředcích se s jistou pravidelností publikují informace buď o odsouzených porodních asistentkách, a pak také o dětech, které nepřežily domácí porod (v horším případě), nebo o dětech, které se během komplikací nastalých při porodu doma přivolaným lékařům sice podařilo zachránit, ale které si celý život ponesou trvalé následky (v lepším případě).
Bohyně Justicie
Média se většinou věnují etickému pohledu na porody doma, často citují i poměrně jednoznačná stanoviska lékařské odborné veřejnosti (zásadně proti domácím porodům) a čas od času do kamer televizních redaktorů promluví i rozhořčené matky, které hlásají právo rodit v prostředí, ve kterém nejsou stresovány, tedy nejčastěji doma. Představitelky těchto žen mají většinou dlouhé vlasy svázané přes čelo koženou stužkou a na sobě nějaké volné batikované triko připomínající indické sárí (nebo je to sárí?).
Méně často je v médiích publikován názor právníka, a pokud je, nemusí být úplně přesný (viz např. článek „Právník: Matka může rodit, kde chce, když dítěti zajistí péči“; zdroj: http://zpravy.idnes.cz/pravnik-matka-muze-rodit-kde-chce-kdyz-diteti-zajisti-peci-p3h‑/domaci.aspx?c=A090724_153224_domaci_pje).
No, a protože advokát jsem, a myslím si, že právní pohled na věc může být poměrně zajímavý i pro „neprávnickou“ veřejnost (nechci používat termín „laickou“), rozhodl jsem se, že na téma základní právní otázka domácích porodů napíšu tento článek.
Než začneme s právním exkurzem dotčených právních norem, dovolte mi, milí čtenáři, abych si odskočil k filozofii, konkrétně k pánovi, který se jmenoval Thomas Hobbes. Tento pán byl filosof, Angličan, žil v 17. století a napsal jednu zajímavou knihu, která se jmenuje Leviathan. A v části II, v kapitole 21 nazvané „Svoboda jednotlivců“ formuloval poměrně klíčový princip, a to: „Svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda jiného.“ (možná tuhle větu napsal někdo jiný už před Hobbsem, ale já jí mám spojenou s ním, tak mu ty zásluhy prosím neupírejte…).
Zkusme si společně tuto větu ještě jednou přečíst: „Svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda jiného.“. Teď pěkně prosím zavřete oči a alespoň pětkrát si to nahlas zopakujte. Tak, a až budete mít pocit, že tomu rozumíte, budeme moci pokračovat.
Máme tady svobodu jedince a máme tady také svobodu jiného.
Tím jedincem si představme matku nenarozeného dítěte (v tuto chvíli je to ještě plod, není to člověk) a tu její svobodu si představme jako nějakou bublinu, která se kolem matky nachází.
A pak je tady také ten plod, které má taky nějaké ty svobody (taky má bublinu kolem sebe), ale porovnáme-li ty dvě bubliny, zjistíme, že s tou bublinou plodu to není žádná sláva, protože bublina matky, v jejíž děloze se ten plod zatím nachází, je nepoměrně vetší a silnější (viz dále).
Tak a teď trochu toho práva. Čtenáře prosím, aby vydrželi a tuto část nevynechali. Je to sice nuda, ale bez toho bychom se nepohnuli dál.
Nejdříve se pokusíme podívat na tu bublinu matky a z hlediska práva prozkoumat ty její svobody, pokud se jedná o právo rodit doma.
Tak předně tady máme ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kde se říká, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Pokud si to vztáhneme na ty domácí porody, pak je to o tom, že matky mohou rodit doma, protože jim žádný zákon neukládá povinnost rodit v nemocnici.
A pak je ta bublina matky tvořena i ustanovením § 163 trestního zákoníku, kde je napsáno, že těhotná žena, která své těhotenství sama uměle přeruší nebo o to jiného požádá nebo mu to dovolí, není pro takový čin trestná, a to ani podle ustanovení o návodci a pomocníkovi (v trestním zákoníku to tak je, napsat jsem to musel…).
Nyní se podíváme, jak je to s tou bublinou okolo plodu.
V Listině základních práv a svobod se v ustanovení čl. 6 odst. 1 dočteme, že každý má právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením.
No a to je všechno, víc toho není. Jak jsem řekl, ta bublina toho plodu je v porovnání s bublinou matky taková sranda bublina. Plod je sice hoden ochrany, ještě než se z něj stane dítě, ale to je ve vztahu k oné bublině matky spíše jenom taková nezávazná proklamace, protože matka se může rozhodnout rodit kdekoliv (třeba i v přírodě), a dokonce se může rozhodnout, že k porodu vůbec nedojde, protože si těhotenství sama přeruší (nebo to dovolí někomu jinému).
Jak bystří čtenáři pochopili, být plodem není z hlediska práva žádná výhra. Jistou útěchou však může být to, že tímto stádiem právní nejistoty musel projít každý z nás.
Ale pozor, teď to teprve začíná být zajímavé.
Začátek porodu z právního hlediska všechno mění.
A nyní trochu biologie. Co to je začátek porodu? Dítě se nachází v děloze. Porod začíná ve chvíli, kdy se sval tvořící dělohu začne po pravidelných přestávkách stahovat. Přestávky jsou pravidelné a ony stahy (kontrakce) trvají zpravidla 20-30 sekund. Tyto stahy jsou vyvolány hormonem, který se jmenuje oxytocin, a který je vylučován neurohypofýzou. Hlavička dítěte tlačí na ústí děložního hrdla, což způsobuje vylučování více oxytocinu. Následkem jsou silnější kontrakce, které dítě posunují z dělohy dále dolů porodní cestou. Tak to jde pořád do kola a dítě je za chvíli venku (tak jednoduché to být vždycky nemusí, sám jsem toho byl svědkem).
Pozorným čtenářům jistě neuniklo, že jsem použil v předchozím odstavci pojem „dítě“, a ne „plod“. Proč ta změna v terminologii? Jak jsem řekl, začátek porodu z hlediska práva, všechno mění. Podle platného práva totiž lidský plod přechází v živého člověka okamžikem začátku porodu.
Jakmile matka začne rodit, plod přestává být plodem, a stává se lidskou bytostí, dítětem. Soudní praxí je tato právní otázka konstantně judikována a judikatura vychází z výkladu ustanovení § 142 trestního zákoníku.
Když se z plodu stane dítě, jaký to má vliv na jeho bublinu? No dost zásadní. Bublina dítěte je větší a silnější, větší a silnější než bublina jeho matky.
Tak předně tady máme jednu klíčovou normu, která je dokonce silnější než běžné zákony. Tou normou je Úmluva o právech dítěte, která byla přijata v New Yorku dne 20. listopadu 1989 (ve Sbírce zákonů byla publikována pod č. 104/1991 Sb.).
Z ustanovení čl. 1 Úmluvy se dozvíme, že dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Teď už víme, že dítětem je i dítě, které se dosud nachází v děloze matky, pokud již došlo k iniciaci porodu, a že ona Úmluva tedy chrání i práva tohoto dosud nenarozeného dítěte.
A v ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy je zakotveno pravidlo, podle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány (o tom, že hlavním zájmem dítěte je být živé a zdravé, nemusíme myslím nikdo pochybovat).
Pak tu máme k dispozici opět ustanovení čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nyní však již nejde o pouhou proklamaci ochrany lidského života ještě před narozením, ale o plnohodnotnou ochranu práv dítěte na život (=každý má právo na život). A na toto právo dítěte navazuje i právo na ochranu jeho zdraví tak, jak je zakotveno v ustanovení čl. 31 Listiny základních práv a svobod.
Dále máme k ochraně práv takového dosud nenarozeného dítěte i ustanovení § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak odstavec 3 tohoto paragrafu, podle kterého může lékař rozhodnout o provedení úkonu nezbytného k záchraně života nebo zdraví dítěte i proti vůli matky dítěte (=rodičky).
Schválně necituji paragrafy trestního zákoníku, které vymezují skutkové podstaty trestných činů proti životu a zdraví, které by mohly zakládat trestněprávní odpovědnost svobodomyslných (domácích, přírodních…, jen ne nemocničních) rodiček, pokud by se při takovém porodu mimo nemocnici něco zvrtlo. I bez toho předpokládám v rámci diskuse k tomuto článku dost pobouřených reakcí.
Teď všechny tyto informace pěkně vstřebejte (máte-li na to ještě sílu), a zkuste zase zavřít oči a několikrát si zopakovat tu větu z úvodu: „Svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda jiného.“ Představte si při tom tu matku s bublinou, a pak i to dítě, co se dere na svět, s tou jeho bublinou. Na jedné straně ústavou garantované právo matky rodit v podstatě kdekoliv, na druhé straně právo dítěte na poskytnutí nejlepší běžně dostupné lékařské péče (lege artis), která mu garantuje minimalizaci jakýchkoliv rizik při porodu.
A je tu závěr – nyní víte vše, co potřebujete vědět. Mějte stále zavřené oči a zkuste si zahrát na boha, tedy spíše na bohyni. Představte si, že jste bohyní spravedlnosti Justicií, že v rukou držíte ony pomyslné váhy a na jejich miskách jsou shora popsaná práva matky (rodičky) a práva dosud nenarozeného dítěte.
Já v tom mám tedy celkem jasno. A co vy?
