Povzdech čtyřicátníka

 Každé ráno v zrcadle pozoruju, jak stárnu. Kdybych měl za zrcadlem skrytý fotoaparát nastavený na časosběrný program, nebyl by to hezký pohled, na tu řadu fotek…

 Když jsem byl na škole v Praze, cestoval jsem pouze stopem. Učebnice na právech byly jedny z nejdražších, kolej a menza taky něco stály, a tento způsob dopravy byl z ekonomického hlediska naprosto ideální.

 Po škole jsem začal pracovat a snažil jsem se ve své „stopařské“ tradici pokračovat, ale v opačném gardu. Na svých cestách autem po soudech a za klienty jsem bral stopaře já. A tehdy, ve svých asi pětadvaceti letech, jsem zaznamenal první známky svého stárnutí. Stopaři, které jsem bral, mi začali vykat! Bylo to z ničeho nic. A já jsem pochopil, že se na své časové ose začínám posouvat více doprava.

 Od té doby jsem toho docela dost prožil.

  Narodily se mi dvě dcery. Byl jsem u toho, když přišly na svět. Všem tatínkům, zejména těm budoucím, vřele doporučuju.

 Pak jsem své holčičky držel v náručí, když se jim píchala ouška kvůli náušnicím. To už tak moc nedoporučuju.

 A pak přišly první dny ve škole, nejdříve v té základní. A pak i gymnázium.

 Dalším silným zážitkem byla má účast při chirurgickém zákroku Fufíka a Proužka. To jsou dva zakrslí králíci mých dcer. Oním chirurgickým zákrokem byla kastrace provedená mým kamarádem veterinářem. Tohle už je opravdu pro silnější povahy. Osobní účast u podobných zákroků ostatním nedoporučuju vůbec.

 A každé ráno ten imaginární skrytý fotoaparát za zrcadlem dělal pořád cvak a cvak...

 Poslední signál o mém věku jsem zaznamenal na Moravě. Před čtrnácti dny tam naše kancelář absolvovala team building. Večer byla degustace vín ve vinném sklepě v Sedleci (výborná vína) a v pozdních večerních hodinách pak akce pokračovala návštěvou diskotéky v Klubu Retro v Zaječí.

 Na tanečním parketu bylo dost těsno. Při jedné své taneční kreaci alá John Travolta, se kterou jsem dosud slavil vždycky jenom úspěchy, jsem najednou na svých zádech ucítil cizí ruku! Té vysoké blondýny, co tančila za mnou, jsem si pochopitelně všiml již dřív. Ale co to mělo znamenat? Ona po mě normálně vyjela?? Po cizím chlapovi??? Ty doteky na mých zádech pokračovaly a nebyly mi vysloveně nepříjemné. Záhy jsem však zjistil, jak se věci mají. Když jsem se otočil, viděl jsem, jak si dotyčná slečna, která se mi v tu chvíli vůbec, ale už vůbec nelíbila, do mého trika na zádech utírá své zamlžené brýle. Pak řekla jen „sorry“ a zmizela v čerstvě vypuštěné umělé taneční mlze.

 Ten večer jsem nadobro skončil s trapným poskakováním na diskotékách mezi náctiletými.

 Uvědomil jsem si, že se na té své pomyslné časové ose nacházím asi někde v polovině, a že je čas se podle toho začít i chovat.

 Na prosinec jsem koupil dva lístky do Státní opery na Rigoletta. Pojedeme společně s manželkou. Oba se už moc těšíme.

 Vezmu si smoking, a budu mít snad alespoň nějakou jistotu, že si o mě nikdo v opeře své brýle čistit nebude.

 PS: Jo a ta série mých časosběrných fotek se mi začíná docela i líbit :-)