Moje ohlédnutí za Václavem Havlem bude osobní. Nehodlám se pouštět do debat, zda se má po panu prezidentovi pojmenovat nádraží, letiště v Praze, nebo zda se má v Karlových Varech ulice Moskevská jmenovat nově ulice Václava Havla. Taky nechci spekulovat o důvodech iniciátorů různých „pojmenovacích“ petic, zda se jim jedná skutečně o vyjádření úcty Václavu Havlovi, nebo o pouhé zviditelnění se. Skoro bych řekl, že spíš o to druhé, ale nechci nikomu křivdit.
Václav HavelOndřej Němec, zdroj: Isifa/LN
Taky nechci Václava Havla hodnotit jako prezidenta, na to jsou tu určitě zástupy politologů, a později se k nim přidají i zástupy historiků. A nechtějte po mně, abych hodnotil divadelní hry, které napsal. Na to tady máme literární kritiky.
Jak jsem řekl, bude se jednat o osobní vzpomínku, o moje osobní ohlédnutí za Václavem Havlem.
Václava Havla jsem poznal osobně. Na živo. Psal se rok 1990. Mně bylo sedmnáct let a mé setkání s Václavem Havlem proběhlo ve velkém slavnostním sále Grandhotelu Pupp v Karlových Varech, který se už zase jmenoval Pupp, a ne Grandhotel Moskva. V té době jsem s kamarády (a hlavně s kamarádkami) „vymetal“ různé plesy, na kterých jsme jako členové skupiny standardních tanců předváděli valčík a slowfox, a taky tajně u šaten popíjeli z donesených lahví ukrytých v igelitkách s nápisem „Pramen“ tehdy velice populární alkoholický nápoj zvaný Mixela.
V Puppu se konal slavnostní ples Občanského fóra a hlavním hostem byl pochopitelně Václav Havel. Vzpomínám si taky na muže, který jej doprovázel. Byl to takový divný típek s culíkem, který se od něj nehnul na krok – ochranka. Teprve o mnoho let později jsem se dozvěděl, že to byl judista, karatista a taky známý umělec.
Vybavuji si zástupy žen, které žádaly Václava Havla o tanec, bezradnost ochranky prezidenta a snahu Václava Havla všechny tyto ženy uspokojit. Samozřejmě pokud se jedná o jejich přání zatančit si s prezidentem. Václav Havel nebyl dobrý tanečník, ale statečně a i přes své občasné pokašlávání, střídal náruče všech tancechtivých žen, které se na parketu Grandhotelu Pupp kolem prezidenta jen rojily. A taky si vzpomínám na to, jak unavený Václav Havel sedící u svého stolu, zadýchaný a s cigaretou v ruce zareagoval, když jej další dáma (odhaduji, že byla v pořadí asi již sto padesátá osmá) přišla požádat o tanec. Václav Havel lehce odvrátil od dotyčné dámy hlavu a zvedl své oči v sloup na znamení toho, že má fakt už dost. Toto gesto udělal naprosto přirozeně a v domnění, že jej nikdo nevidí. A tehdy se naše pohledy setkaly. Trvalo to ani ne sekundu. Já jsem na Václava Havla hodil svůj pubertální úsměv, a on se nejdřív usmál na mě, pak nonšalantně típnul právě zapálenou cigaretu, pak se usmál na onu dámu a zmizel s ní na tanečním parketu.
Od té doby jsem se s Václavem Havlem nikdy nesetkal. Stejně jako on si nemohl pamatovat mě, tak i já jsem po čase zapomněl na své setkání s prezidentem. Na celou příhodu jsem si vzpomněl až v okamžiku, kdy jsem v televizi sledoval sestřihané záběry z jeho pohřbu a začal jsem usilovně přemýšlet, zda jsem se se svým prezidentem někdy osobně setkal. Setkal.
Asi se mi nikdy nestane, abych před zástupy žen utíkal z tanečního parketu tak, jak před nimi prchal Václav Havel. O to víc mě vzpomínka na toto kratičké setkání s ním pobaví a vykouzlí mi úsměv na tváři. Vím, že takových smějících se lidí, co měli čest se s Václavem Havlem osobně setkat, chodí mezi námi tisíce. Václav Havel může být v tomto směru spokojený.
