Sloup panny Marie versus pomník Marie Terezie

Vždycky jsem si myslel, že lidé raději budují než boří. Pak jsem se ale zamyslel nad tím, proč vlastně producenti nabízejí ve filmech tolik rozbitých aut, požárů, výbuchů...

 ...no prostě destrukčních akcí, které kdyby diváka potkaly v reálu, tak se rozpláče jako děcko, ale na obrazovku nebo plátno zírá fascinován stejným způsobem, jako když „kromaňonec“ hleděl do plamenů poprvé rozdělaného ohně. Ano - se sebezapřením dokážu pochopit fascinaci některých lidí tou přemírou energie – nebo co na tom vlastně vidí. Dokážu pochopit i to, že jedna skupina lidí v afektu zničí to, co vybudovala skupina druhá – nepřátelská – ale nedokážu dost dobře pochopit, když tento stav přetrvává téměř sto let.V poslední době jsem narazil několikrát na články polemizující nad tím, zda by se měly vrátit staré, stržené pomníky na svá místa. Jednotný názor veřejnosti není kupodivu ani na obnovu pomníků odstraněných nacisty za druhé světové války – na pomníky legionářů. Ještě složitější a vyhrocenější je patrně situace v případě připomínky doby ještě starší. Vždy, když ty řádky čtu, jsem poněkud smutný z intolerance, kterou z těch slov cítím. Ano každý máme právo vyslovit svůj názor, ale nějak jsme si odvykli, respektovat názor někoho jiného, který ten svůj vyslovil před námi. Poněkud odlišná situace ovšem nastává, pokud zásadní názor někdo prezentuje jako respektovaná vlastenecká organizace – jako Český svaz bojovníků za svobodu (dále jen ČSBS). Tato vlastenecká organizace poměrně vehementně prezentuje své negativní stanovisko ke snahám znovu vybudovat  v Praze na Staroměstském náměstí Mariánský sloup. Z článku sice není patrné, který orgán ČSBS proti návratu sloupu protestuje, ale je z něj patrna nesmiřitelnost pisatele s touto myšlenkou. Ano, můžeme se mentálně a myšlenkově vrátit na úroveň rozvášněného davu, který sloup  3. listopadu 1918 zničil, ale uděláme to, když budeme mít více informací o památce, která ten den představovala pouze symbol rakouského útlaku?

Budování děkovných sloupů se sochou Panny Marie má v Evropě dlouhou tradici a nejstarší sloupy jsou z 10tého století. Jedním z prvních byl sloup na Piazza Santa Maria Maggiore v Římě. Jeho dřík je starověkého původu. Je to jeden ze sloupů, který nesl klenbu  Konstantinovy baziliky v Římě, zničené zemětřesením v 9tém století. Pouze tento jediný sloup přežil bez úhony  a roku 1614 byl převezen na Piazza Santa Maria Maggiore, kde byla na jeho vrchol umístěna bronzová socha Panny Marie s dítětem. Později sloužil tento sloup jako vzor pro mnoho podobných sloupů v Itálii a dalších evropských zemích.

Prvním sloupem tohoto typu na sever od Alp byl „Mariensäule“  postavený v Mnichově roku 1638 jako dík za to, že město přežilo útok švédské armády a mor. Panna Marie pluje na jeho vrcholu na měsíčním srpku jako Královna nebes. Tento sloup byl inspirací i pro mariánské sloupy ve Vídni a Praze. V poměrně rychlém sledu následovalo budování celé řada dalších. V zemích, které byly součástí habsburské monarchie – zejména v Čechách, Rakousku, Slovensku a Maďarsku. Je velmi těžké najít historické město bez náměstí s takovýmto sloupem, které se také často nazývají „morové sloupy“ neboť byly stavěny jako díky za skončení morové nákazy. Ta v období po třicetileté válce zužovala celou Evropu a podlehlo jí více lidí, než válce samotné.

Pražský mariánský sloup byl postaven na Staroměstském krátce po Třicetileté válce jako díkuvzdání Panně Marii Neposkvrněné za pomoc v boji se Švédy na podzim roku 1648. Jednalo se o první monumentální mariánský sloup v Čechách, který se později stal vzorem i pro ostatní města. Základní kámen byl položen 26.dubna 1650, hotový sloup vysvětil pražský arcibiskup kardinál z Harrachu 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. 

 Sloup byl vysoký téměř 14 metrůa nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi. V poledne stín sloupu ukazoval tzv. Pražský poledník, který sloužil k určení přesného slunečního času. V nárožích soklu stály figury andělů přemáhajících ďábly znázorňující válku (lev), mor (bazilišek), hlad (drak) a kacířství (had). Podstavec sloužil jako svatyňka pro ochranný obraz Panny Marie Rynecké, který při obléhání Prahy visel na domě č.p. 20 na Staroměstském náměstí a ke kterému se chodili lidé modlit. Sloup byl zajímavý i tím, že byl postaven z jiného podnětu než jakým byl mor. (Morová rána totiž v Praze řádila až v letech 1679 –80 a vyžádala si cca 7000 obětí).

Mariánský sloup na Staroměstském rynku byl tedy zhmotnělým projevem vděčnosti za uhájení Prahy a na paměť ukončení třicetileté války. Na hrdinné obraně Prahy měly značný podíl měšťanské milice a studentská legie. Pražská města byla císařem za svoji věrnost náležitě odměněna. Mnoho měšťanů bylo za účast na obraně města povýšeno do šlechtického stavu a polepšily si též městské erby. Paže třímající meč v městské bráně, byla do erbu Starého města pražského přidána právě v roce1648 ave znaku hlavního města zůstala dodnes. Na oslavu vítězství pak nechal císař na Staroměstském náměstí postavit Mariánský sloup, který připomínal hrdinství obránců až do roku 1918.

Pražský mariánský sloup patřil po římském (1614), mnichovském (1638) a vídeňském (1647) k nejstarším svého druhu v Evropě na sever od Alp. V průběhu dějin se u něj konaly četné pobožnosti, loretánské litanie a průvody. Sloup se sochou byl vynikajícím dílem sochaře Jana Jiřího Bendla, zároveň sloužil jako gnóm - stínový ukazatel poledne a podstavec jako svatyňka pro ochranný obraz Panny Marie Rynecké. 

Bohužel si musíme přiznat, že několik dní po vyhlášení Československé republiky byl sloup pod vlivem agitace opilého proletářského bohéma Franty Sauera stržen zfanatizovaným davem jako domnělý symbol doby „temna“a habsburské nadvlády. Po stržení sloupu se dav vydal ke Karlovu mostu, kde chtěl sochy na něm stojící naházet do Vltavy.Tomuto však zabránili vojáci. Den na to odsoudil tento vandalský čin Národní výbor československý, který vydal příkaz, aby bylo upuštěno od jakéhokoliv ničení pomníků.

Určitě stojí za to, připomenout – a zamyslet se nad slovy nesporné autority - kardinála Františka Tomáška:

„Dokud nebude sloup na svém místě, dokud lidé neuznají, že tehdy udělali chybu a nebudou toho litovat, nemůžeme doufat, že překonali naši nedávnou minulost a že nás tento starý hřích nestáhne zase dolů. Rozumíme tomu tak, že sloup je nejen symbolem našeho návratu ke slušnosti a tradicím křesťanské Evropy, ale především, že vyrovnání tohoto dluhu může naší zemi dát teprve naději, že opět neupadneme do područí, ať už tupého násilí a bídy z východu nebo konzumního ateizmu ze západu.“

Snahy o obnovení sloupu započaly již v roce 1923. Dnes existuje Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, která usiluje o vztyčení repliky sloupu na původním místě. Jeho výstavba je schválena příslušnými orgány hlavního města a sochařské práce jsou již téměř hotovy. Napodobeninu původního sousoší vytváří už od roku 1998 zdarma sochař Petr Váňa s Mariánskou kamenickou hutí. Vlastní sloup byl vyroben z kusu pískovce pocházejícího z Indie, kámen pro patku sloupu věnovalo italské městečko Vitorchiana. Blok pískovce na sochu Panny Marie daroval anonymní dárce - český podnikatel.  Dokončený podstavec s kónickým sloupem už několik let stojí v zahradě kostela svatého Karla Boromejského pod Petřínem, kopie sochy Panny Marie u Týnského chrámu, kopii obrazu Panny Marie Rynecké vytvořil akademický malíř Radim Klouza, schody, dlažba a balustrády spodní část jsou prozatím složeny na paletách v depozitáři v Jaroměři.

K dalším zničeným památkám, které Praha hodlá obnovit patří: Krocínova kašna z roku 1591 - odstraněná roku 1862, dostavba zničeného parléřovského křídla Staroměstské radnice jako repliky původní gotické podoby a uvažuje se i o replice Krenova domu u kostela sv. Mikuláše.

Praha však hodlá z veřejných prostředků budovat i pomníky nové, pomníky, které větší měrou symbolizují „dobu temna“ pod Habsburskou nadvládou a tudíž budou zákonitě vyvolávat větší emoce než pomník panně Marii na Staroměstském  náměstí. Jedná se kupříkladu o pomník  Marii Terezii nebo o plastiku k připomenutí manželky arcivévody Františka Ferdinanda d’Este - Žofie Chotkové-Hohenbergové. Tady se pak spíš nemůžeme divit případným protestům, když na jedné straně budou z „našich daní“ vynaloženy finanční prostředky v řádu milionů na výše uvedené plastiky a na straně druhé při současném zahájení oslav a připomenutí 100 let československých legií se na pomník hrdinům stojícím u zrodu naší vlasti musí pořádat veřejná sbírka v režii Sboru pro obnovu pomníku Hrdinům od Zborova.  (Sbírka vynesla  107 725,- Kč, což možná vystačí na sádrový model 1:50).

Domnívám se, že místo protestních akcí bychom se právě v ČSBS měli  zamyslet nad tím, jestli není třeba i naší chybou, že nedokážeme představitele města přesvědčit aby mezi zmizelé památky zařadili právě i zmíněný pomník Hrdinům od Zborova, který před druhou světovou válkou stával v Praze na Spořilově.  Podle mne není projevem vlastenectví to, že budeme odmítat vše co se nevztahuje k roku 1918. Pokud na sebe chceme upozornit, je lepší způsob to udělat pozitivním způsobem a vytvořit nějaké hodnoty, než negovat svými protesty hodnoty tvořené někým jiným a za jeho peníze, tak jako v případě mariánského sloupu.

Použité zdroje:

J.Bradna a K. Kavička Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, 2008

Antonín Šorm a Antonín Krajča „Mariánské sloupy v Čechách a na Moravě“ 1939

Internetová encyklopedie Wikipedia

http://www.marianskysloup.info/

http://www.marianskysloup.cz/

http://www.vets.cz/8922-legionarsky-pomnik-hrdinum/