Být, či nebýt ....."blogerem"

Když jsem pročítal články „blogerů“, vždy jsem si říkal, co ty lidi vede k tomu, aby ze sebe dělali fackovací panáky pro plejádu anonymů, navíc většinou sprostých a agresivních.

Možná, že to byla jejich naivní představa, že když se podělí se svými spoluobčany o nějakou hodnotnou myšlenku, že sklidí obdiv a uznání, možná to ale byla  stejná adrenalinová touha „píchnout do vosího hnízda", která vedla k založení těchto stránek mne.  S politováním musím totiž konstatovat, že vosích hnízd je kolem nás až běda. Vosy pilně létají, kradou kde co najdou, květy neopylují, med neprodukují a pokud na vás zaútočí, nemá to pro ně ten osudný konec jako pro včely, které po útoku žihadlem hynou - proto vosy útočí častěji a radostněji. Přesto cítím, že když budeme všichni jen mlčet a doufat, že žihadlo zasáhne souseda, že to není ta správná cesta k tomu, aby alespoň naši vnuci žili v demokratické společnosti právního státu.  Prozatím kolem sebe můžeme sledovat věci, která naši republiku řadí mezi státy, jejichž názvy končí na „......stán". Slyšel jsem prognózu jednoho stavebního inženýra bystrého rozumu, neotřelého humoru a břitkého jazyka, který tvrdí, že spějeme k tomu, abychom se mohli jako státní útvar přejmenovat na Absurdistán. Pokud má pravdu a každodenní život mě přesvědčuje o tom, že ji má, spějeme mílovými kroky dokonce k tomu, abychom mezi ostatními „....stány" získali zcela výsadní postavení. Na těchto stránkách bych Vám rad nabídl několik pohledů do tohoto poněkud pokřiveného zrcadla všedního dne a budu Vám vděčný za Vaše postřehy, náměty a reakce. Možná, že můj náhled na věc bude někdy  takový, že si vysloužím vosí bodnutí v podobě těch zmíněných agresivních a sprostých anonymních reakcí - ale takový už je život a já to pro své vnuky risknu. Přeji Vám krásný prosluněný den.