Toto téma trochu zaniká ve všeobecné vřavě vyvolané veřejnou diskusí Klaus versus Švejnar, ale mám pocit, že je vlastně zajímavější. Má být prezident volen veřejně nebo tajně? Jako u všech obecných otázek, které se zrovna stanou úhelnými kameny aktuální praxe, bude každá odpověď označena za předpojatou. Je řada variant, jak nějaký názor shodit poznámkou „teď se jim to zrovna hodí“. Ale devalvovat tím diskusi je trochu trapné. Takže: proč má být prezident volen tajně? A naopak: proč by měl být případně volen veřejně?
Václav Klaus má poprvé soupeoe, kterého se jeho ODS bojíiDNES
Opravdových argumentů pro tajnou volbu je vlastně málo, důsledně vzato – jeden. Poslanec i senátor jsou odpovědni svému svědomí a jejich hlasování by nemělo být nutně svázáno stranickým usnesením. Na tom se odpůrci veřejné volby točí: Jakoby tedy jedno hlasování „jinak“ zničilo politickou kariéru konkrétního člověka. Operuje se stranickými aparáty a sekretariáty, které by poslušně takového poslance zadupaly do země a už by si „neškrtnul“.
Oblíbeným dodatkem pak je, že v Americe volí občané prezidenta také tajně a v ČR poslance a senátory tím stejným způsobem.
Jenže volba občanská a volba poslanecká či senátorská jsou dvě různé věci. Občan se odpovídá pouze sobě, nemá svůj hlas propůjčen, ale získává ho automaticky na základě svých občanských práv. Poslanec a senátor mají mandáty propůjčené od voličů. V tom je obrovský rozdíl, naprosto zásadní – protože volič má právo vědět, jak jeho poslanec a senátor hlasují. Jak hlasují o zákonech ví. Proč by stejnou vědomost neměl mít i v případě ostatních, tedy i při volbě prezidenta?
Je snad volba prezidenta méně zásadní a méně důležitá, než hlasování o zákonech? Nesporně není, spíše dokonce naopak.
Odpůrci veřejné volby namítají, že tak budou mít strany a sekretariáty kontrolu nad svými lidmi a ti nebudou hlasovat podle svědomí. Nesmysl. Pokud mi svědomí uloží volit pana XY, dám mu svůj hlas. Řeknu to napřed a také si ponesu následky, tedy nutnost vysvětlit to svým spolustraníkům, kteří mi dali důvěru při sestavování kandidátky, tedy v primárkách. Jestli to nedokáži a v příštích primárkách neuspěji, pak jsme hlasoval proti vůli své strany a těžko od ni mohu čekat znovu důvěru. Buď nechám politiky nebo se připojím ke straně jiné, se kterou budou mé názory v souladu větším. Je to jasné a jednoduché.
Podstatné přece je, že mě strana nemůže zbavit nyní, v této chvíli, mého mandátu. To je zase moje svoboda – využít ho do konce i v případě, že se rozejdu názorově se svou politickou formací.
Jsem přesvědčen, že důvodů pro veřejnou volbu je více a více splňují kritéria toho, co lze nazvat veřejným zájmem. Nemyslím, že je právě z této věci zrovna nyní třeba dělat naprosto zásadní střet, ale je to diskuse, která stojí za to. Již jenom pro temné podezření, že ti, kdo se veřejné volbě brání, to sice mohou dělat z principu, ale také proto, že se tím ztíží možnost korumpovat a přetahovat hlasy.
