Zas tu máme zimu. Pro občany je to běžné střídání ročního období, ovšem tři skupiny lidí z toho budou zase v šoku. Silničáři budou zaskočeni, redaktoři TN Nova řeknou, že to nemá obdoby a bezdomovci, kterým zamrznou botky v tanci.
Bezdomovectví je zvláštní druh životního stylu, ve kterém jde o to nezařadit se, i kdybych na držku padal (vyjma lidí žijících takto proti své vůli). A nejde o nějaké ideové zařazení, či servilní splynutí s davem, nýbrž jde o režim pravidelné práce a s ním spojeného plnění si svých finančních závazků na straně druhé. Mnozí sociální samozvaní učenci pak tento druh lidí povýšili na oběť systému s dovětky typu: přišel o práci, je to člověk bez domova.
Nemít práci a s tím i ubytování ovšem není žádný hendikep od přírody, s kterým by se člověk narodil, zákeřná nemoc, která vás přepadne znenadání na zastávce MHD, ani vládní nařízení určené jen pro určitou skupinu obyvatel. Naopak jsou to spojené nádoby v tomto pořadí: mám zájem, chci a chodím do zaměstnání, tím pádem mám peníze na ubytování, které si následně ze mzdy hradím. Jediným omezujícím faktorem celého tohoto procesu je vlastní vůle to chtít udělat. Už z tohoto tedy vidíme, že srdcebolné označení: lidé bez domova, má stejnou vypovídající hodnotu jako: lidé bez bicyklu. Prostě když nechtějí, nepořídí si ho, i když tu možnost mají. Naopak kdo chce, má ho.
Viděl jsem několik reportáží, rozhovorů a časosběrných dokumentů o bezdomovcích a vždy na mě z obrazovky vykukovali zdraví, práceschopní jedinci s výrazem 3,5 promile v nemyté tváři a heslem: nejsem otrok, na rtech. No, když už nechtějí být otrokem společnosti, mohli by alespoň posloužit sami sobě. Právě končící rok se vyznačoval dvěma faktory nahrávající jim do karet: extrémní poptávka po pracovnících, kdy zaměstnavatelé brali kohokoliv, na cokoliv a chtěli se jakkoliv domluvit a dlouhotrvající horka, kdy člověk mohl pracovně nastartovat a přespávat přitom klidně i v parku. A přesto nic. Upadly jim snad ruce, nebo kde se to v těch lidech bere? Cožpak nemají špatný sebezáchovný pocit ze své existence? Nemají. A to díky těmto čtyřem specifikům:
1. Nejsou schopni vydržet stálý a déle trvající zaměstnanecký proces s pracovní dobou od-do. Raději budou za pár šušňů na černo a na ruku dřít nárazově přes víkend někde na stavbě a potom se z toho týden léčit krabicákem. Absence morálky a vůle tím u nich zbytňuje spolu s játry.
2. Nejsou schopni akceptovat plánovité hospodaření s vlastními penězi, dodržovat pravidelné placení nájmu a energií. Udělat dopředu cokoliv pro příští týden, natož měsíc. Pokud by dostali nové startovací ubytování, jsou do tří měsíců zpátky na hlavním nádraží a akorát by jim jiný bezdomovec ještě zabral jejich teplé místo nad deklem parovodu.
3. Nejsou ochotni jakkoliv splácet své bývalé dluhy ve formě exekucí, které jim vyvstaly v minulosti právě kvůli bodům 1. a 2., a které by přijetím oficiálního zaměstnání znovu ožily. V tomto je podpořil i ministr Pelikán, když v debatě o novém zákonu o oddlužení, zvaném generální pardon pro všechny pijavice prohlásil, že: by je to nemotivovalo (splácet své vlastní dluhy). Inu, pokud může jeho stranický kolega premiér Babiš bojovat proti vysávání státních penězovodů tím, že chňapne po všem, co není pod napětím, tak proč by ministr spravedlnosti nemohl prosazovat v rámci práva okrádání jiných.Taktéž se odmítají jakkoliv podílet na placení daní a pojistných odvodů, ačkoliv zdravotní péči zdarma a sociální podporu pro sebe považují za samozřejmost.
4. Desítky neziskovek, charitativních spolků a různých nadšenců s mesiášským komplexem je neustále utvrzují v tom, že oni za nic namohou, že jsou oběti a mučedníci a že je jim potřeba neustále pomáhat. O tom, že si tím pomáhají ponejvíce sami výše jmenovaní ať už skrze tučné dotace na provoz, nebo pocit povýšenosti a výjimečnosti nad ostatními, se už taktně mlčí. Zdarma ošatit, nakrmit a sehnat takovému člověku lehkou nárazovou práci v podobě obecních prací na pět hodin dopoledne třikrát v týdnu a ještě ho pochválit za to že je pašák, že se vůbec dostavil, mu vůbec nepomůže. Naopak to v něm rozklad jeho osobnosti ještě posílí tím, že je neustále přesvědčován o své výlučnosti, a že to dělá všechno dobře, i přes nepřízeň osudu, za kterou můžou ti druzí.
Tak až vám zase budou různí dobrotrousilové strkat letos před nos bezdomovce, kteří jsou až takoví lemplové, že si ani v průběhu 120 teplých dnů nedokázali zajistit na zimu žádnou brigádu, výpomoc či dohodu o pracovní činnosti třebas i s přespáváním v místní kůlně tak vězte, že se vlastně chlubí svým vlastním dílem.
Není ostudou stát se bezdomovcem, ostudou je jím zůstat.
