Příběh o rasismu

Kdybych byl Rom, mohl bych vám tady vystřihnout svůj příběh o rasismu na pokračovaní jako z partesu. A kdybych byl ještě k tomu matka samoživitelka, protkal bych ho takovou nebetyčnou diskriminací, že by jedno oko nezůstalo suché.

Kdybych byl. Mohl bych vám vyprávět, jak jsem byl už za komunistů brán sprostě u huby, protože jsem se s nimi odmítal paktovat. Jak mi po plyšáku nějaká úřednice odmítala vyplatil zdravotní příspěvek na mou bronchopneumonickou dceru, na který jsem měl nárok s tím, že nepatřím do sledované skupiny. Jak se mě pošťačka pokusila okrást o peníze jen proto, že si mě vytipovala, jak pak při vyšetřování vyšlo najevo. Jak mě tu tam nevzali na slibované místo, nebo v práci nepovýšili, protože někdo jiný měl jiné, lepší známé. Jak mě v životě třikrát přepadla skupina lidí jiné pleti, zmlátila a okradla. A věřte, že dostat bejzbolkou po hlavě, to fakt bolí. 

Jak mi radnice odmítla pronajmout bydlení, ač jsem do puntíku splňoval všechna předepsaná kritéria samoživitele v nouzi, protože s otcem samoživitelem jaksi nepočítali, jak mi do očí řekla příslušná úřednice: "víte, u chlapů mi to tak neberem". A hned na to se mě optala zda nechodím s Romkou, protože byty mají připravené jen pro sociálně vyloučené a tam by to šlo. Mé bejvalce na stejnou žádost pak do měsíce nabídli na výběr hned ze dvou bytů, protože byla matka samoživitelka. Jak mi jiná úřednice odmítala vyřídit sociální pomoc, ačkoliv jiné, ty správně sociálně potřebné, posílala s vypsaným šekem na jednorázovou pomoc rovnou na pokladnu. Na mou námitku, že jsem celý život platil sociální pojištění a poprvé jsem v nouzi mi pak odfrkla, že tím jen dokazuji, že se o sebe umím postarat sám. "A plýtvání dávkami se tady snažíme omezovat, víte?" No jen si to zkuste  žít s dcerou za devět stovek měsíčně a po sklepích krást lidem brambory tak, že je skrz šprušle napichujete na drát.

Jak má dcera chodila do školy s kamarádkou z poměrně zajištěné rodiny, která pobírala studijní stipendium z titulu toho, že byla Romka. My ten nárok neměli. Byli jsme bílí. Jak kurátorky odmítaly řešit, že mi bejvalka bránila ve styku se synem s odůvodněním, že otcové nemají žádná práva. Čtyři roky jsem ho neviděl. Jak ji soudkyně předepsala poloviční alimenty oproti mým s tím, že matky samoživitelky to mají těžké. A ze stejného důvodu ji je i po letech soudy odmítly zvýšit. A z toho samého odůvodnění odmítla policie i řešit to, že je beztak nikdy řádně neplatila.

Kdybych byl Rom, bral bych jako rasismus každé nespravedlivé zakleknutí od policajtů. Nařčení a následné uznání, že se spletli. Uznání s nadávkami ovšem. Nebo to, jak jsem se ničeho nedopustil a jeden měšťák mi řekl: "v tom jste měl sice pravdu, ale já celou noc nespal a hledal nějaký paragraf proti vám. A našel jsem ho." Kolikrát po mně bezdůvodně řval nějaký ožralý výčepák, autobusák, nebo arogantní úřednice už ani nespočítám. Nebo jak na mě sousedi po nastěhování podali hned ze startu rovnou dvě anonymní lživá udání jen proto, že doslova: "nedivte se, neznali jsme vás, nevěděli jsme co jste zač." Dnes mě už z dálky zdraví a drží mi dveře.

Kdybych byl, ovšem nejsem. Nejsem ani Rom, ani žena a už vůbec ne matka samoživitelka. Jsem jen pouhý bílý, pracující, rozvedený otec, svého času samoživitel. A to je o dvě úrovně pod tím, víme? A to všechno v rámci rovného přístupu všech ke všem. Tak to prostě je. A možná bych se za něj, či za ní mohl vydávat a nabídnout svůj příběh třeba Romea.cz, či mnoha jiným z těch desítek, ba stovek lidskoprávních partiček. Třeba jako Rom Roman, či ještě lépe matka Romana. A věřím, že můj příběh by doslova obletěl média jako živý důkaz nehorázného rasismu a diskriminace v naší zemi. A snad by z něj bylo citováno ještě i po letech na nějakém jejich ublíženeckém happeningu. Ale takhle nemůžu nic. Protože bílí, pracující otcové své lidskoprávní panoše prostě nemají. Nikdo za ně nevyřizuje administrativní záležitosti, nebije se za ně na úřadech a radničních odborech, nikdo jejich jménem nesvádí právní bitvy u soudů. Možná vám to přijde jako z jiného světa, ale tohle všechno si vyřizujeme a platíme my sami. A to zase jako normální připadne mně.

A věřím, že být Romem, či matkou samoživitelkou, taky bych si myslel, že to co jsem shora popsal je opravdu rasismus a diskriminace a děje se to jen kvůli mé barvě kůže a sociálnímu postavení. Jenže není a neděje. Anebo možná je a děje, ale to jenom proto, že život je už zkrátka takovej. Vždycky bude někdo ten víc na koni a druhý ten trochu víc za vozem. A ať už je to správné či ne, tohle je prostě normální průběh lidského života. A pokud vám vrtá hlavou jak jsem to všechno mohl ustát, bít se s úřady, lidskou blbostí a nadřazeností a vysoudit si do péče dceru a nakonec ještě i toho syna, uživit je bez alimentů, obecního bytu a veškerých sociálních podpor, vychovat je a splatit u toho ještě nehorázné dluhy ze ztroskotaného manželství bez jakékoliv pomoci zvenčí, koupit si nakonec ještě vlastní byt a zplodit další dceru, tak potom vězte, že to taky sám nevím. Ale rozhodně kvůli tomu nepotřebuji fetovat, řvát po nocích a likvidovat své okolí, hrát bedny, vyhazovat odpadky z okna, neposílat děti do školy, či se dožadovat zaplacení nájmů a energií, včetně obědů zdarma.

A že se tyto srdcebolné příběhy převráceného a údajného rasismu a diskriminace tak dobře usídlily v hlavách lidí? Nedivte se. Ony se totiž zatraceně dobře prodávají. Na jedné straně bezbranná oběť systému a na druhé bezcitná většinová společnost. A tak můžeme v médiích číst a slyšel desítky těchto story žalmů. Vyznačují se vždy stejným schématem. Začínají záměrnou ignorací základních faktů, pokračují přes ujištění, že po zaplacení všeho (co je to, proboha, za konkrétní číslo?) zbývá nešťastníkovi jen patnáct stovek na měsíc a zakončuje to většino melodrama typu: mluví tiše a stydlivě u toho klopí oči do stolu. To by si jeden žalem botky rozkousal, opravdu.

Nejvýmluvněji však tyhle demagogie řvou v rozhovorech s nějakým zahraničním studentem tmavé pleti, umělcem z nějaké menšiny, či vůbec s někým "odjinud", který něco v naší zemi pašácky dokázal. Zpravidla hned druhá otázka zní: a co říkáte na diskriminaci a rasovou nesnášenlivost ze strany většinové společnosti, jak s tou jste se vyrovnal? Dotázaný je tvrdě zaskočen vlastní nedovtipností a slepotou, protože ač o tom reportérka mluví jako o hotové věci, on si ničeho takového nikde nevšimnul. A tak následuje klasické: eé...no víte, já jsem měl štěstí na samé pohodové lidi okolo sebe. Měl štěstí, anebo prostě nic takového u nás neexistuje? A co myslíte vy, měl jsem já jen pouhé štěstí, anebo jsem to dokázal vlastním přičiněním a ono to přeci jen existuje, jen v opačném gardu?