Sociální doják

Jak napsat srdceryvný, moderní příběh tak, aby si u něj ženský ždímaly kapesníky a chlapi hryzali ret? Zapomeňte na dynamickou výstavbu děje a dramatickou klenbu, trendem je splácat několik protichůdných nesmyslů dohromady.

Vzorem pro můj průlomový objev v oboru dramatické tvorby mi byl článek na stránkách Idnes s názvem 

Kšefty se stravenkami drží rodinu nad vodou. Stát mě trestá, naříká žena

https://zpravy.idnes.cz/socialni-davky-stravenky-poukazky-cast-penez-ksefty-p0a-/domaci.aspx?c=A180918_092053_domaci_kafi

Pojďme se tedy ponořit do labyrintu lidských osudů, Meresjevovské vůle, boje dobra se zlem, a to vše ve stylu: odvolávám co jsem prohlásil, hlásím co jsem odvolal.

Hned v úvodu je potřeba čtenáře dostat do té správné deprese a tak nastupuje popis okolního prostředí tak pochmurný, že by z něj i baron Drakula chytl oboustranný pásový opar:

Za dveřmi zpustlého domku stojí stará kamna, za nimi kredenc, stůl a lavice. Podél tmavé chodby vyrovnané krabice se jmény dětí...

Pakliže v tom spatřujete popis budovy koncentráku nelekejte se. Dále už bude následovat jen prča plná bláznivých záměn a bizarních zvratů.

Je nám představena žena, matka samoživitelka čtyř dětí, z vesničky u Slaného, která od státu dostává než jen pět tisíc měsíčně a z toho třetinu ve stravenkách na potraviny. Ty si ale za ně nemůže koupit, protože nejbližší obchod, který je přijímá, je až v Kralupech n./Vltavou. Takže pokud je chce ta nebohá žena vyměnit za peníze, musí do místního krámku, který stravenky za potraviny normálně bere, a tam je vyhandlovat v nevýhodném poměru. Kvůli tomu celá famílie už měsíc jí jenom kolínka s bujónem.

Paní Eva totiž přišla o práci a žádná jiná v okolí vůbec není. Prosím vás dvě věci: vždycky pište, že nešťastník přišel o práci, byť by s ní sekl sám jako paní Eva, která odešla dobrovolně a poté už nezabrala. A za druhé, nikdy si nenechávejte vyjet nabídky práce z okolí bydliště ukřivděné osoby, protože pak budete zavírat několik minut desítky zoufalých nabídek práce i se zaměstnaneckými bonusy, které vám zahltí lištu, tak jako já před chvíli. Ale jdeme dál.

Před časem paní Eva totiž pracovala jako servírka, ale pak musela odejít na mateřskou. Školní pomůcky pro všechny její čtyři děti vyjdou na 9700kč. No vzhledem k tomu, že do ZŠ nastupuje dítě minimálně šestileté + nějaké to těhotenství, dostává nám tady výraz "před časem" docela zajímavý obludný rozměr.

Jak už jsme zjistili na začátku, paní Eva žije v dlouhé tmavé chodbě mezi krabicemi se jmény dětí nazývané špeluňkou. Od státu pobírá jen pět tisíc korun místo původních devíti a z toho platí nájem 8500kč. Ale to ji platí naštěstí stát. A veškeré energie taky. A nemocenská, kterou paní Eva k tomu ještě pobírá, se tentokrát zpozdila a alimenty nechodí. Snad jenom ty přídavky na děti jsou v pořádku. Ale celkově je to bída.

A vy si pamatujte, mí mladí kolegové literáti, že budete-li někdy psát podobně srdceryvný příběh, nikdy: nesčítejte celkovou sumu příjmů a nutných výdajů litované osoby, protože pak by vám logicky zbyla výsledná částka na osobní potřebu a mnozí stachanovci z Kolbenek by z toho nemohli v noci spát. Obvyklé jsou takové standardní popisy člověčího zmaru a utrpení, uváděny jako: po zaplacení všeho jí zbude pouhých 4500kč na měsíc, anebo na týden má k dispozici jen 2200kč (ale už nevíme na co a mimo čeho).

Nikdy nesdělujte v jak velkém bytě, za kolik a čí peníze kdo bydlí. Vždy se držte jen popisu špíny, zimy a celkové zchátralosti. Jednou jsem dokonce uviděl fotku dřezu plného dva týdny špinavého nádobí v nově zrenovované ubytovně s popiskem: tak takhle jsou tady lidé nuceni žít. Bravo!

Nikdy nezapomeňte uvést, že onen nešťastník je těžce nemocen a to nejlépe souběhem více chorob jako tady: artróza kolen a lokte. A hlavně nezapomeňte zvýraznit decentně panenský stud oné oběti systému, jako zde:  dodává a provinile klopí zraky.

A majsterštych je zaručen!