Kdybychom před rokem mohli vidět to, co je dnešní každodenní realitou, udělali bychom něco jinak? Každý jeden z nás? Zkusme si to představit.
Pamatuji si to jako dneska. Je úterý 10. března 2020 krátce po obědě, vyzvedávám děti ze školy. Ještě ten den vedu odpoledne trénink taekwonda. Paní, co má na starost kroužky v dané škole, mi podává ruku se zvláštním výrazem ve tváři, ze kterého čtu obavy, nejistotu, spoustu otázek a málo odpovědí. A říkám si tehdy, že je to přeci pouze na pár týdnů a že nejpozději za měsíc se snad zase uvidíme. Vždyť jsme šikovný národ a my tohle zvládneme.
A tak se vraťme zpátky v čase a zkusme si představit, že bychom se před rokem dozvěděli toto: "Zítra, 11. března 2020, bude v ČR 67 případů lidí pozitivních na koronavirus SARS-Cov-2. Za rok, 10. března 2021, a každý další den bude v ČR přibývat přibližně 15 tis. lidí pozitivních na tento typ viru. Ze všech testů, které v tu dobu budeme dělat, bude pozitivních více než 40 %. Za rok zemře v důsledku onemocnění covid přes 22 tis. lidí. Za celý rok 2020 budeme ve statistice počtu úmrtí evidovat nárůst úmrtí oproti roku 2019 ve výši cca 17 tis. A tento přírůstek se vytvoří z naprosté většiny během dvou posledních měsíců roku 2020. Za rok bude na covid umírat během jednoho dne přibližně 200 lidí a to budou pouze ti, které dokážeme ve statistice vykázat. A i tak bude opravdu hodně českých spoluobčanů všechny tyto údaje zpochybňovat..." a tvořit (tak) svoji vlastní osobní interpretaci reality a časem i novou realitu samotnou.
Osobně nemám úplně rád sci-fi filmy o cestování v čase, neboť zaměňují očekávání budoucnosti v jistotu budoucnosti. Ne že by některé z nich nebyly zajímavé. Třeba takový The Butterfly Effect s Ashtonem Kutcherem v hlavní roli je opravdu kvalitní film a podle mého názoru nic lepšího na toto téma natočeno nebylo. Ale i tento film solidně pokulhává v jedné zásadní premise. Jakýkoliv náhled do budoucnosti automaticky mění minulost v budoucnosti, což je právě ta současnost, čímž mění budoucnost atd atd. Jak tedy chcete nakouknout i třeba jen jednou do budoucnosti, když ji teprve vytvoříme svými rozhodnutími? Náhled do budoucnosti je jako limita, která buď konverguje, nebo diverguje k nějakému stavu ze všech možných minulých a současných rozhodnutí a je ovlivněna právě očekáváním budoucího vývoje. Kdybychom tedy měli jistotu o budoucím vývoji (už by to tedy nebylo jen očekávání), život by ztratil smysl. Stejně jako ztrácí logický podklad film o cestování v čase hned při prvním výletu do budoucnosti. Na druhou stranu, takový film může být i dechberoucí podívaná.
I tu výše popsanou realitu, neoddiskutovatelnou realitu, nezpochybnitelná nadúmrtí, ucpané nemocnice a vyčerpaný lékařský personál, děti bez kamarádů a maturity v mnoha variacích jsme si vytvořili sami v naší české spolupráci. Ano, my všichni.
Informace jsme měli. Měli jsme jich dokonce až moc. A mohli jsme si tedy položit otázku, jak se za rok odehraje ten český sci-fi film v naší vlastní české režii (s občasným nádechem slovenštiny). Tedy přesněji řečeno, co s tím filmem udělají režiséři, které jsme si vybrali jako ty, které si za režiséry jednou za čas vybíráme. A my diváci jsme sledovali toto typicky české tragikomické drama v živém on-line vysílání a pak o něm diskutovali po večerech a nocích na sociálních sítích a nechápali jsme, jaké že to máme neschopné režiséry. A tak všichni dnes víme, kde jsme. Tedy... možná to víme. To se ještě uvidí.
Ukáže se to třeba zase za rok. Minulost má totiž jednu krásnou vlastnost. Dokáže nám s velmi surovou přesností sdělit, že jestli budeme dělat stále to samé, budeme také dostávat to samé. Psát sem tu otřepanou definici šílenství podle Alberta Einsteina by bylo laciné, tak to dělat nebudu.
Každé jedno nenasazení roušky či respirátoru tam, kde je to třeba, je rozhodnutí. Každá vlastní definice času a místa, kdy a kde je či není rouška potřeba, je rozhodnutí. Každé jedno mlčení tam, kde je potřeba se ozvat, je rozhodnutí. Každé jedno strkání hlavy do písku, každá jedna výmluva, manipulace a popírání jsou rovněž naše vlastní rozhodnutí. Každá myšlenka typu "vždyť by to bylo beztak úplně stejné, (i kdyby tam byl jiný režisér)" je naše rozhodnutí.
Ne, nebylo by to stejné. Bylo by to jiné. Dokonce – všechno by bylo úplně jinak. I třeba jen jedno malinké rozhodnutí, jedna minizměna má obrovský účinek. Svoji budoucnost si tvoříme sami. Dokonce je na tom našem českém n/Nekonečném příběhu vidět potvrzení pravdivosti myšlenky Anthonyho Robbinse, že svůj osud si vytváříme v okamžiku rozhodnutí. S napětím pojďme opět usednout před displeje ke sledování dalšího on-line dějství. Čeká nás toho hodně, mj. i díl o tom, jak se nám podaří naštěstí se pravidelně opakující příležitosti k dalším rozhodnutím využít. Na úplném konci k nám také promluví naše děti a vnoučata a sdělí nám, jak jsme si vedli jako diváci a tvůrci v jedné osobě.
Naděje umírá poslední.
