Na webu denik.cz 2.9. vyšel článek s názvem "První sex měl špatný konec. Školačka (14) otěhotněla." Je špatný konec, když první sex skončí otěhotněním? Nebo je to spíš špatný konec pro toho, kdo mohl přijít? Alespoň podle článku totiž hned druhý den po vyšetření u gynekologa podstoupila miniinterrupci. Dívka klidně mohla vyzkoušet i novou "zázračnou" pilulku Mifegyne 200 mg. Jak jednoduché, chlapec (otec) odešel od soudu s podmínkou, ještě poděkoval, že ho nezavřeli, takže je - zdá se - po problému. Ale je tomu skutečně tak? Stačí pouze zajít k doktorovi, zaplatil peníze, nechat si odebrat zárodek dítěte, nebo si vzít pilulku?
Rozhodnout se pro jednu možnost znamená obětovat možnost jinou. https://www.google.cz/url?sa=i&rct=j&q=&esrc=s&source=images&cd=
Podle mého názoru ne. Každý náš čin, každé naše rozhodnutí totiž něco způsobí. A rozhodnutí s někým mít sex je velké rozhodnutí, neboť může vyvolat velké věci. A to jak negativní (například nakažení virem HIV), tak pozitivní (početí dítěte). A čtrnáctiletá dívka a devatenáctiletý chlapec by si takovou skutečnost již měli plně uvědomovat. (Všimněme si, že rozhodnutí přináší své důsledky bez ohledu na zákony, bez ohledu na plnoletost či věkovou hranici trestní odpovědnosti. Život je v tomto až primitivně jednoznačný - i batole, pokud si sáhne na rozpálený vařič, se popálí.) A když už se to stane, opět má člověk (či jeho zákonný zástupce) možnost volby a opět za své rozhodnutí ponese zodpovědnost. Interrupce je další závažné rozhodnutí, které má své závažné důsledky. Nemusím je určitě popisovat... stačí říct pouze jediné - ten, kdo mohl být, už nikdy nebude. Tato mladá dívka učinila v poměrně krátké době dvě velká životní rozhodnutí, která trvale ovlivnila její další život.
Poslední dobou se stále častěji vynořují v našem světě situace, ve kterých jako by někteří lidé věřili na pohádky, jako by si mysleli, že jejich problém vyřeší nějaká zázračná pilulka, ať už je to lék na vyšší krevní tlak (v důsledku nadváhy), ať už jsou to tablety pro odnaučení kouření a nebo třeba právě ona potratová pilulka. Je to určitý způsob, jak se zbavit tíhy, kterou nám naše nová životní situace přináší. Uniká nám možná jedna zásadní informace - do té nové situace jsme se dostali díky svému rozhodnutí, díky našim vlastním činům. A když už jsme v tom (či "v tom") a zjistíme, že tohle jsme vlastně nečekali, až tak jsme to neplánovali, tak přijde agent s horkou vodou a nabídne nám řešení v podobě zázračné pilulky: "Nebojte, nic tak hrozného se neděje, já to za Vás vyřeším."
Aby nedošlo k omylu - nepíši zde o situacích, které nejsou v naší moci, jako např. to, že se špatně spojí některé buňky a těhotenství se nevyvíjí tak, jak má, a plod je například zásadně poškozen, nepíši o tom, že někdo se chová ke svému tělu zodpovědně a i přesto má zdravotní problémy. Píši zde o situacích, kdy si svými činy, které nám přináší krátkodobé potěšení, vytváříme jiný dlouhodobý problém. A když to zjistíme, snažíme se utéct díky nějakému instantnímu řešení. Mám na mysli např. to, že člověk kouří, že se špatně stravuje, že špatně hospodaří se svými penězi, že se nevěnuje lidem, kteří ho mají rádi, že nesportuje, i když může, že se vyspí jen tak s někým apod. Všechny tyto činy mají své zásadní konsekvence, za které velmi málo lidí přijímá plnou zodpovědnost.
Ale je skutečně tak špatné, když první sex skončí otěhotněním? Někteří lidé by si to určitě přáli a někteří, kteří toto štěstí mají, se ho zbaví, protože to považují za neštěstí. Nejsem věříčí, nejsem pokřtěný, ale cítím, že tohle jednou může vést k něčemu mnohem horšímu. Nechce se mi věřit, že jednou, když z mladé dívky bude dospělá žena, že se jí to nevrátí, nechce se mi věřit, že tohle ženu trvale nepoznamená negativně víc, než kdyby se jí narodilo dítě ve čtrnácti patnácti letech. Co by se totiž stalo? Ve třiceti letech maminky by ono dítě mělo patnáct - šestnáct let, možná by maminka dokončila školu později, možná by se nemohla věnovat aktivitám, které umožňuje mladý věk, možná by jí v tom otec dítěte nechal, možná by se stalo ještě něco dalšího, co by musela zvládnout. Ale možná by si ve svých padesáti, šedesáti letech řekla, že to za to stálo. Možná. Nikdy se to nedozvíme. Na rozhodnutích je totiž zajímavé, že nikdy nevíme, jak by se vyvíjela ta cesta, pro kterou jsme se nerozhodli. A zároveň je na rozhodnutích zajímavé, že vybrat si jednu cestu znamená obětovat cestu jinou (alternativní).
Proč se ale tak strašně bojíme postavit čelem problému, který jsme si sami způsobili? Proč Vás kuřák bude přesvědčovat o tom, že on prostě musí kouřit a že se mu nedá přestat, i když ví, že ho to pomalu zabíjí? Proč raději člověk s nadváhou, kterou má z toho, že se přejídá a nesportuje, si raději vezme prášky na tlak a nic dalšího nezmění místo toho, aby přehodnotil jídelníček a začal postupně sportovat? Vždyť musí vědět, že ho tento způsob života postupně zabíjí, vždyť by mu bylo fyzicky lépe, kdyby zhubnul. Vždyť musí vědět, že ten prášek jeho problém nevyřeší. Proč někteří pánové odcházejí od spokojené rodiny, když jim zrovna zaimponuje např. mladá sekretářka, se kterou ještě neprožili žádný zásadní životní problém? Proč si někteří mladí lidé nemohou pomoct a skončí v posteli s někým, kdo je pouze fyzicky přitahuje, aniž by si také představili, že s tímto partnerem mohou otěhotnět? Proč, když mladý pár otěhotní, i když to neplánoval, vůbec zvažuje přerušení těhotenství, když to vlastně znamená, že už vznikl nový život, který tímto ukončí? Jak jsme si tento krok zlehčeně nazvali jako přerušení těhotenství. Když něco přeruším, je možné to mnohdy ještě spojit či obnovit, tady už ale nic obnovit nepůjde. Tady se něco zruší. Ono těhotenství totiž už nikdy nepůjde obnovit. Jsme schopni se vůbec sami sobě po těchto rozhodnutích podívat do očí? A nebo právě proto, že se takové konfrontaci sami se sebou chceme vyhnout, raději zvolíme rychlé marketingově hezky nabídnuté řešení a pak na to chceme zapomenout? A je vůbec možné před takovým problémem utéct? Podle mého názoru není, ani kdybychom se odstěhovali na Měsíc či ještě někam dál. Všechny naše myšlenky, činy a rozhodnutí v nás zůstávají. A není až tak velký problém udělat špatné rozhodnutí, problém vidím právě v tom, když špatné rozhodnutí chceme ututlat, když na něj chceme zapomenout, když se z něj nechceme poučit a když ho ještě klidně přelepíme nějakým pozlátkem, aby to jako nebylo vidět. Je to vidět - v naší mysli a později v naší tváři to zůstane navždy vepsáno.
Na všechny výše popsané otázky "Proč?" je odpověď - dle mého názoru - taková, že se neumíme dostatečně ovládat, neumíme si odepřít něco, co nám poskytuje momentální potěšení (cigareta, knedlo-vepřo-zelo, alkohol, televize, koupě různých věcí na dluh, flirt, sex atd.) a to i v situaci, kdy nám to může způsobit (nebo již způsobuje) velký problém. Možná bychom ale měli v některých zásadních situacích více zapojit rozum a v některým méně zásadních více zapojit emoce. Naše zdraví (fyzické i duševní), naše tělo, naše strava, naše vztahy, naše finance, naše povolání, naše děti (i ty zatím nenarozené) si zaslouží rozumná rozhodnutí. To však neznamená, že musíme nutně abstrahovat od emocí, jen by nás neměly zcela ovládat. Bezmyšlenkovité a emoční jednání si můžeme dovolit tam, kde tolik neriskujeme - např. při volbě barvy auta, které si kupujeme, při volbě filmu, který si chceme pustit, při volbě kravaty, kterou si chce muž uvázat do práce, při rozhodování, zda půjdeme večer do kina či do divadla, při psaní básně či skládání písně, při hraní na klavír, při tanci atd.
V zásadě mi přijde, že jsme vychováváni k dodržování určitých v minulosti nastavených životních pravidel. Už jsem o tom psal ve svém článku, kde se věnuji zajímavému Milgramově experimentu - jsme ovládání autoritami, záleží nám na tom, jak naše jednání hodnotí ten, koho považujeme za autoritu (ať už je to rodič, učitel, lékař apod.) a jsme rádi, když za nás někdo rozhodne, abychom na sobě nenesli tíhu zodpovědnosti. Přijde mi ale, že výchova lidí jaksi zapomněla na to, že je velice důležité naučit se přijmout plnou zodpovědnost za svá rozhodnutí a že život nemusí být vždy pohádka se šťastným koncem, kdy se stačí polít živou vodou a budeme spokojeně žít až do smrti. Možná by se výchova lidí měla více zaměřovat na dodržování principů, než na dodržování pravidel. Možná bychom měli naše děti vychovávat k tomu, že mají obrovskou sílu v životě - sílu rozhodnutí a že tato síla může buď něco krásného vytvořit, ale také může něco krásného zničit. A že čím zásadnější rozhodnutí v životě člověk udělá, tím více by se nad ním měl zamyslet.
I z toho důvodu považuji tzv. motýlí efekt z teorie chaosu za jednu z nějvětších pravd, které bychom si měli být vědomi. A zcela mi do toho zapadá myšlenka Anthonyho Robbinse, který říká: "Svůj osud si vytváříme v okamžiku rozhodnutí."
