Člověk může být sebevíc sečtělý, inteligentní, vzdělaný, ale pokud si klade špatné otázky, bude dostávat sice inteligentní, vzdělané, ale bohužel špatné odpovědi. A platí to samozřejmě i naopak.
Copak se asi dozvíme, pokud si budeme pokládat otázky typu:
- Co všechno se ještě může stát?
- O kolik procent poklesne světový HDP?
- Jak se to vůbec mohlo stát?
- Kdo to způsobil? Nestojí za tím někdo, kdo chtěl zabít staré lidi?
- Kolik to všechno bude stát?
- Kolik ještě lidí zemře?
- Není tohle konec svět?
- atd atd atd
Samozřejmě pokud si tyto otázky budeme klást, náš mozek nám bude dávat všemožné odpovědi. Čím více se v dané problematice pohybujeme, tím ty odpovědi budou sofistikovanější. V každém případě ale všechno to budou negativní scénáře a na nic smyslupného nás takový způsob uvažování, analyzování, přemýšlení nenavede.
Co když si ale začneme klást jiné otázky? Např.:
- Co nového se na této situaci můžeme naučit?
- K čemu je to příležitost?
- Jak se můžeme co nejefektivněji bránit?
- Čím může přispět každý z nás?
- atd atd atd
Odpovědi budou pro praktický život mnohem využitelnější než to předchozí utápění se v negativní stoce. Osobně se mi nejvíce zamlouvá otázka, co se na současné situaci můžeme nového naučit - jako společnost, jako rodina, jako jednotlivci. Co nového zjistíme, prakticky si odzkoušíme a v budoucnu využijeme? Zde je pár možných návrhů:
(1) Jak funguje a mohlo by fungovat školství
Na konci první čtvrtiny 21. století zjišťujeme, že velké množství škol není připraveno na výuku na dálku. V době, kdy jsou běžné konferenční hovory, kdy se informačně a komunikačně propojuje celý svět, školy komunikují e-mailem a posílají, co by se asi tak mělo s dětmi probírat. Rodiče tedy suplují učitele a najednou místo jednoho učitele na 15 - 30 žáků, zadarmo pracuje 15 - 30 učitelů - rodičů na přibližně stejný počet žáků. Rodiče se nemohou věnovat své práci, která je dnes potřeba jako sůl, a poskytují tak službu, na kterou mají na základních školách děti nárok ze zákona, tím, že suplují výuku. Je to mimořádná situace - pochopitelně - ale třeba bychom se mohli naučit, že i v takové situaci je možné zajistit výuku dětí na dálku.
Některé školy nezahálí, nevymlouvají se a pracují. Učitelé chodí do práce a učí, jen před sebou nemají děti ve třídě, ale mají před sebou mobil či kameru. Děti jsou se svým učitelem v kontaktu, vídí ho, mohou s ním komunikovat. Možná to v některých školách není tak jednoduché. Důležité ale je, že každý může něco změnit. Každý jeden učitel může využít těch několik hodin denně, aby se spojil se svými žáky jinak než jen tím, že jejich rodičům pošle jednou za týden e-mail se seznamem cvičení.
(2j Jak fungují firmy
Možná díky strachu z nákazy zjistíme, že necestování do práce je především časová a tedy i finanční úspora. Možná zaměstnavatel zjistí, že nemalé procento zaměstnanců může bez problémů vykonávat práci z domu, že možná i začne pracovat dříve, protože nemusí trávit čas v MHD, za volantem apod.
Některé firmy pod tlakem okolností vymyslí nové projekty a to nemám opravdu na mysli nové způsoby prodeje zdravotních pomůcek s 500 %ní přirážkou, ale něco, co společnosti pomůže dlouhodobě.
(3) Jak funguje společnost
Možná zjistíme, že někteří zvládají netrávit tolik času v restauračních zařízeních a jsou prostě dříve doma a ještě střízliví, a díky tomu mohou trávit více času s těmi nejbližšími. Mohli bychom třeba být k sobě ohleduplnější. Může se třeba i podařit, že si lidé více uvědomí, že chodit do práce nemocen je bezohledné vůči ostatním, protože je mohu nakazit. I s běžnou rýmou má smysl být pár dní doma a to nejen proto, že je to nejzákeřnější mužská nemoc.
Třeba si uvědomíme, že zdraví je hodnota, že lidský život je hodnota, že držet při sobě a pomáhat si je hodnota, že zavolat druhému a zeptat se nezištně, jak se má, je rovněž hodnota.
Možná zjistíme, že když vyskočíme z běžného steretypu každodenního života, o nic zásadního nepřijdeme a ještě se něco dozvíme sami o sobě.
(4) Jak funguje rodina
Budeme více spolu a to je přeci důležité. Zřejmě na to za několik desítek let budeme vzpomínat. Jak jsem se tehdy učil s dětmi, byli jsme týden, dva, měsíc spolu doma. Díky koronaviru. Jaký paradox, že?
Po internetu kolují vtipy o tom, jak rodiče zjišťují, jak je těžké učit své vlastní děti, jak je těžké vyjít se svými vlastními dětmi. Smutné jsou to vtipy, i když chápu tu nadsázku.
V každém případě je rodina důležitá a právě v podobných krizových situacích člověk zjišťuje, jak moc je důležitá. A to nejen ta nejužší, ale i ta širší. Jak je důležitá vzájemná pomoc - ať už má jakékoliv formy. Koronavirus je dnes všude, kam se podíváš. Není možné na to slovo denně nenarazit. Je na internetu, v televizi, v rádiu, téměř v každém e-mailu, v obecním rozhlase a v rozhlase v obchodech apod. Lidé zažívají nejistotu a kladou si otázky, na které nemají odpovědi. V tu chvíli rozhovor s blízkým člověkem je často to jediné, co přináší trochu té potřebné jistoty a podpory, že to přeci - spolu - nějak zvládneme.
Možná tedy zjistíme, že slova jako "to zvládneme" jsou mnohem víc, než se vzájemně strašit a pitvat se v neřešitelných problémech.
(5) Jak fungujeme jako jednotlivci
Něco moc důležitého se dozvíme i sami o sobě. Zda máme tendenci pomáhat druhým, nebo myslíme hlavně sami na sebe. Zda jsme v krizi spíše více sobci, nebo máme v sobě více to dobré.
Možná také zjistíme, jak se běžně chováme v době, kdy v okolí řádí infekce. Máme šanci více pozorovat, jak plníme základní hygienická doporučení. Můžeme si třeba spočítat, kolikrát se během jedné minuty dotkneme rukou obličeje. Je to celkem působivé číslo. Můžeme se také zamyslet nad tím, zda si pravidelně myjeme ruce, čeho se dotýkáme a jak často akceptujeme, že se vedle nás chová někdo bezohledně a my to i přesto ignorujeme, abychom se nedostali do nepohodlné situace. Možná se tak můžeme naučit novým způsobům chování, díky kterým budeme příští rok méně nemocní.
Třeba se i více zamyslíme nad tím, že život přináší nečekané situace, se kterými bychom měli dopředu do určité míry počítat. Možná budeme více pokornější, možná se budeme méně posmívat ostatním, když se zajišťují proti životním rizikům (ať už to zajištění má jakokouliv podobu), možná si budeme hrát méně na hrdiny, když žádné nebezpečí nehrozí, a možná budeme většími hrdiny, když už tu nějaké nebezpečí bude.
(6) Jak fungují státy
Za několik týdnů a měsíců budeme počítat ztráty, náklady, lidské životy, vyhodnocovat statistiky, analyzovat a chytračit. A zase bude příležitost se něco nového naučit. Opět budeme v hospodách vést důležité debaty o tom, co mohli politici udělat lépe. Určitě těch chyb málo nebude. Já se ale zamýšlím nad tím, co ve svém uvažování změní každý jeden z nás, až zase půjde s lístečkem k volební urně.
Je jasné, že koronavirus nám vystaví nemalý finanční účet. Pokud jde o tu naši republiku, můžeme se zamyslet, jak jsme byli připraveni, jaké rezervy pro nás politici připravili na chvíli, jakou proživáme dnes. Od roku 2013 zažívá ČR jednu z historicky nejvyšších ekonomických prosperit. Ale měli jsme před sebou také řadu důležitých výzev. Bylo třeba postavit dálnice, reformovat školství, zdravotnictví a penzijní systém. Kdyby se stihlo alespoň něco. Jenomže ono se nestihlo téměř nic z toho skutečně zásadního. Rozdalo se pár dárků budoucím voličům, nabralo se dost nových státních úředníků a hodně se mluvilo, jak se nám daří. Měli bychom se ohlédnout a až bude vystavovat koronavirus účet našim peněženkám, my bychom měli vystavit účet našim politikům.
Možná si uvědomíme, že prevence je extrémně důležitá a že na těžké doby mají politici myslet právě v době, kdy se ekonomice daří nejvíce.
Možná...
V těch šesti odstavcích jsem použil čtrnáctkrát slovo možná. Možná se něco naučíme, možná taky ne. Možná za několik měsíců už budeme žít svůj život, jako jsme ho žili před pár měsíci. Možná se vůbec nic nezmění. Ve statistikách si budeme číst anonymní čísla o počtu úmrtí a ekonomických dopadech na naše životy, je ale možné, že za pár let nám zbyde jen okrajová vzpomínka.
Už totiž nebudou média informovat o každém jednom novém případu nového nakaženého pacienta, už nebudou vykreslovat příběhy konkrétních lidí - už to nebude taxikář, studentka, doktorka, kamarádka, už s nimi nikdo nepovede rozhovory. Už to budou jenom jednotky ve statistice. Zase tu budeme žít s různými infekcemi, na které jsme si zvykli - chřipka zabije svůj počet lidí, tuberkulóza, spalničky podobně. Zase nám bude tak trochu jedno, že každý den v Česku zemře na infekční nemoce 5,67 lidí, na rakovinu 76,31 lidí, na cévní choroby dokonce 135,19 našich spoluobčanů, kamarádů, sousedů, taxikářů, studentů, dětí atd.
Každý jeden z nás má možnost volby. Nikdo z nás přímo neovlivnil vznik koronaviru Covid-19, ale každý z nás může přímo či nepřímo ovlivnit, jak se nám podaří se s ním poprat. Každý můžeme něco změnit a něco se naučit. Každý z nás si může vybrat, jaké otázky si bude klást a tedy jaké odpovědi dostane.
Přeji všem hodně zdraví, štěstí a sebedisciplíny.
