Poslední dobou se začíná stále více mluvit o tom, kolik má jaký podnikatel svoji obchodní přirážku. Zjednodušeně řečeno, o co navyšuje cenu výrobků a služeb za svou přidanou hodnotu. Často to slyšíme v souvislosti s obchodními řetězci. A tak dodavatele výrobků napadlo, že by se mohli spojit ve snaze protlačit, aby stát reguloval výši této marže obchodních řetězců. Za měsíc a půl oslavíme čtvrt století od přechodu od centrálně řízené ekonomiky k tržní ekonomice. Tak to vypadá, že tyto pětadvacetiny všichni možná oslavíme tím, že si nadělíme opět centrálně regulované ceny zboží a služeb?
Jak vyřešit to, že mají řetězce velkou marži? Regulací této marže? Takže v tržní ekonomice budeme opět regulovat ceny výrobků (a služeb)? Vracíme se opět k žvýkačce Pedro za 1 Kčs, nebo 1 EURo, jak kdo chce? Doufám, že ne.
To jediné, čím můžeme efektivně vyrovnávat cenu, je zvyšováním konkurence. A kdo dokáže konkurovat obchodním řetězcům? Drobní obchodníci, kteří nabízí něco, co řetězce nikdy nabídnout nebudou moci, kteří budou blíž než supermarkety a hypermarkety, kde nebudete muset nachodit kilometry, abyste si koupili pečivo, mléko a jogurt, kde bude prodávat někdo, koho osobně znáte a komu na provozu obchůdku bude osobně záležet. Jenomže tyto obchůdky jaksi téměř vymizely, nebo byly nahrazeny pouze mnohými špinavými asijskými obchůdky, kde je často problém vůbec mezi regály projít.
Proč tomu tak je?
Nemalý díl viny nesou čeští politici, kteří vytvořili dosavadní podmínky pro rozvoj malého a středního podnikání. Například všechny ty současné výmysly o zavedení minimální daně pro živnostníky (např. z úst jednoho z velkopodnikatelů a zároveň zástupce vlády), registračních pokladen, povinných bezhotovostních transakcí atd atd., aby náhodou neunikla státu nějaká koruna na dani. Tak tohle určitě rozvoji konkurence nepomáhá. Samozřejmě hotovostní platby a neexistence registračních pokladen trochu nahrává některým podnikavcům, kteří si chtějí něco ulít, ale ti si své cestičky najdou vždycky. Jen jestli s vaničkou nevyléváme i dítě.
Aby podnikatel vůbec mohl daně platit, musí se nejprve rozhodnout podnikat. A to je poměrně náročné rozhodnutí i bez úředních překážek, proto taky většina podnikatelů do pěti let nepřežije. Jestli si někdo myslí, že zvýšená regulace povede k nárůstu výběru daní, pak se obávám, že se mýlí. Regulace pouze způsobí úbytek podnikatelů, pár jich skončí v zaměstnání a zbytek na úřadu práce. V lepším případě nula od nuly pojde.
Bohužel se stát příliš soustředí na regulace a o to méně na podporu rozvoje malého a středního podnikání.
Nemyslím si, že je třeba dotovat rozvoj podnikání nějakými tzv. evropskými dotacemi a dalším přerozdělováním peněz od daňových poplatníků, naprosto by stačilo neházet začínajícím podnikatelům klacky pod nohy a nechat je popasovat se s podnikatelským rizikem.
Druhý díl viny nesou sami podnikatelé a živnostníci. Žiji v dvoutisícovém městečku a místní zelinář je schopen prodávat shnilou zeleninu, prošlé sýry, jogurty a další výrobky, často nakoupené právě od vybraných řetězců. Přitom si jsem ochoten jako zákazník připlatit za blízkost, dostupnost, ale i čerstvost a třeba i úsměv od souseda - obchodníka, jenže toho se mi jaksi nedostává. Chci asi příliš. Je totiž velmi málo malých, čistých obchůdků s čerstvými výrobky, kde majiteli dochází, že zákazník je pán. Republika je plná asijských večerek, kde je často málo prostoru pro pohyb, mnohdy špína, jenže fungují, neboť tito lidé jsou prostě pro své podnikání schopni obětovat více, než my Češi... to my se raději u asijských podnikatelů zaměstnáme. Jak paradoxní. Ještě v 90. letech minulého století nejčastěji vietnamští trhovci stávali na ulicích v zimě, dešti, teple či vedru, aby prodávali za 150 korun trička v hodnotě pětikoruny, a mnozí kamenní obchodníci na to koukali s opovržením. A dnes jsou v kamenných obchodech vietnamští podnikatelé, zákazníky mají stále a mnohdy taky české zaměstnance, kteří v těch 90. letech nad Vietnamci ohrnovali nos. Typicky českých obchůdků spíše ubývá.
Proč má tolik českých podnikatelů problém s úsměvem pozdravit zákazníka? Proč při rozbíhání podnikání nechtějí obětovat svůj volný čas? Proč se tak bojí český začínající podnikatel rizika? Proč je ochoten prodávat prošlé a shnilé potraviny? Proč nemá v obchodě naprosto čisto? Proč si nestuduje, jak být lepším podnikatelem? Proč zavře večerku v 18 h a ve 20 h si pustí doma telenovelu? Proč si potom stěžuje, že ho řetězce a Asiati válcují?
Proč se český úředník nesnaží pomoct rozjet podnikateli obchod dobrou radou, jak zvládnout české úřední předpisy? Proč český zákazník čeká, zda ten jeho soused vůbec přežije? A proč si pak český zákazník stěžuje na ceny v obchodních řetězcích?
Takže bude naše republika mít oligopol řetězců a když na nás začnou svými maržemi vydělávat více, než je třeba, tak budeme volat po regulaci cen? Jenže to si ony nenechají líbit a je to dobře. Regulace není správná tržní cesta. Takže ekonomické podmínky a neschopnost řady živnostníků skutečně tvrdě podnikat způsobila to, že jsme řetězcový stát. Ale způsobili jsme si to my sami. Tím, jak se chováme jako podnikatelé, jak nakupujeme jako zákazníci a koho volíme jako voliči. Nestěžujme si, prosím. Stát zde není pro to, aby reguloval tržní ceny, ale aby podporoval rozvoj podnikání. Podnikatel je od toho, aby podstupoval podnikatelské riziko a podnikal, ne si stěžoval. A zákazník je tady od toho, aby nakupoval to, co chce. Bohužel máme málo malých obchůdků, snaživých drobných podnikatelů a málo těch voličů, kteří volí ty, co skutečně podporují rozvoj podnikání. Takže zákazníci jsou nespokojeni, zaměstnanci si stěžují, dodavatelé si stěžují. Něco asi bude špatně. Ještě by taky "stát" mohla napadnou další budovatelská myšlenka - zavést "řetězcovou daň", aby si z toho taky něco trhnul pro sebe. A za tyto vybrané peníze by vybraným voličům mohl slíbit budovatelský úplatek třeba v jednorázové prémii ke konci roku jako kompenzaci vyšších obchodních marží obchodních řetězců. A možná by politik, který by tohle vymyslel, byl velmi oblíben.
Jestli mohu, dovolím si apelovat na všechny životnostníky, drobné a malé podnikatele, aby se nevzdávali, aby chtěli podnikat a SKUTEČNĚ podnikali, tedy aby podnikali jako skuteční podnikatelé. Tzn. aby budovali svůj podnik, rozvíjeli ho a měli ho rádi, aby se v něm nechovali jako podprůměrný zaměstnanec, který obírá svého zaměstnavatele o zákazníky a zisk. Přál bych si, aby si čeští podnikatelé vážili svého zákazníka a to především stálého zákazníka. On jim pak nebude tolik utíkat do supermarketů.
A zároveň bych chtěl vyzvat všechny voliče, aby se skutečně zamysleli nad politikem, který prosazuje regulaci běžných tržních cen. Centrální regulaci si určitě zaslouží služby jako zdravotnictví, školství, policie, možná kultura apod., ale rozhodně ne mléko, pečivo aj. potraviny a už vůbec ne finanční či jiné striktně tržní služby. Za chvíli by nám stát mluvil do toho, kolik bude stát Škoda Fabia, že je příliš drahá oproti Hyundai i20 atd., nebo naopak. Regulace tržních cen totiž vede k jedinému - poklesu nabídky daných výrobků a služeb. A pokles nabídky neznamená nic jiné, než tendenci ke vzniku státem (přímo či nepřímo) ovládaných monopolů. Chápu, že někteří politici by si toto přáli a že je touha po centrálním řízení ne a ne opustit, ale zachovejme si alespoň my voliči zdravý rozum.
Alespoň za sebe říkám, že jsem rád, že čtvrt století žijeme v tržním prostředí a že už nám nikdo neříká, kolik čeho a za kolik si můžeme či máme koupit.
