Zdeněk Matěj Kuděj (1881–1955)

Portrét českého spisovatele, překladatele a dobrodruha, jednoho z členů pražské předválečné bohémy seskupené kolem Jaroslava Haška.

Jaroslav Hašek a Z. M. Kuděj na výletě

Narodil se roku 1881 v Hořicích (v Podkrkonoší) jako syn inženýra zaměstnaného na stavbě železnice a od mládí byl tak uvyklý častému stěhování. Gymnázium navštěvoval nejprve v Praze na Vinohradech a poté v Příbrami, kde střední školu absolvoval s jednoročním zpožděním a s tzv. consiliem abeundi, tj. doporučením, aby opustil školu a nevstupoval na univerzitu. Začal pracovat jako lékárnický praktikant v Pacově a v Sadské, ale ještě před složením farmaceutické zkoušky jej odvedli na vojnu. Z vojenské služby byl však brzy propuštěn kvůli předstírané duševní chorobě. V roce 1903 se vydal "na zkušenou" do ciziny a když v německém Hamburku náhodou vyhrál lodní lístek, vypravil se přes oceán do Spojených států amerických. Během svého trampského putování po celých USA vystřídal rozmanitá zaměstnání, navštívil řadu měst i zapadlé kouty amerického venkova a setkal se s příslušníky nejrůznějších společenských vrstev.

Ve svých toulkách pokračoval i po návratu do Čech roku 1909 a své zážitky nadto začal literárně zpracovávat. Publikoval v novinách (zejména cestopisné povídky) a stal se jedním z předních kumpánů Jaroslava Haška (k nimž dále patřil například Josef Lada, František Langer, Emil Artur Longen, Jaroslav Panuška, Franta Sauer nebo Gustav R. Opočenský). Roku 1912 skončil Kudějův plánovaný pobyt v Rusku zatčením, půlroční vazbou a posléze vyhoštěním. V letech 1913–1914 podnikl s Jaroslavem Haškem několik tuláckých výletů po středních Čechách (1913 na Berounsku, Křivoklátsku a Plzeňsku; 1914 v Posázaví), které se staly zdrojem hned několika jeho vzpomínkových próz. Během 1. světové války se Kudějův nástup na vojnu protáhl vinou revmatismu až do roku 1917, kdy narukoval coby vojenský písař (v Berouně, Rumburku a ve Vídni), a naopak ještě před koncem války byl superarbitrován po předstíraném záchvatu epilepsie. Po válce se stal tajemníkem Klubu českých turistů a redaktorem Armádního bulletinu. Po několika měsících však své první stálé zaměstnání opustil a věnoval se pouze novinářské, literární a překladatelské činnosti. Později strávil několik let na Podkarpatské Rusi, nejvíce si však oblíbil Českomoravskou vysočinu, zejména kraj kolem Lipnice a Ledče nad Sázavou, kde prožil německou okupaci i několik poválečných let. Roku 1952 se přestěhoval do Litomyšle, kde o tři roky později zemřel.

Publikoval v celé řadě novin a časopisů (mj. Zlatá Praha, Právo lidu, Národní obzor, Samostatnost, Besedy lidu, Lidové noviny, Světozor, Národní listy, Venkov, Český svět). Napsal množství prozaických knih, především povídkových souborů, které se vyznačují spontánním vypravěčstvím a autenticitou podloženou vlastními životními zkušenostmi (zejména toulkami po USA a dlouholetým pobytem na Vysočině). Největšího čtenářského ohlasu však dosáhl několikerými vzpomínkovými prózami, v nichž čerpal ze svých zážitků coby člena bohémské družiny Jaroslava Haška (např. Ve dvou se to lépe táhne I–II, 1923–1924; Když táhne silná čtyrka I–II, 1930). Překládal především z angličtiny, často ovšem velmi ledabyle a volně (mj. Burroughsův několikadílný román o Tarzanovi (1920–1926), na nějž v roce 1926 sám navázal parodickým románem Tarzanova babička). 

(viz Půlnoční profily)

LITERATURA:

(1) ADAMOVIČ, Ivan: Zdeněk Matěj Kuděj. In: Slovník české literární fantastiky a science fiction (1995), s. 130–131.
(2) HAMPL, František: Krátké manželství humoristovo (1971).
(3) HAMPL, František: Poslední literární bohém. In: Květy 17, 1967, č. 50, s. 12–13.
(4) KUDRNÁČ, Jiří: Zdeněk Matěj Kuděj – od naturalismu k parodii. In: Okraj a střed v jazyce a v literatuře (2003), s. 377–383.
(5) MED, Jaroslav: Několik slov o Zlém Dědkovi z Vysočiny. In: Z. M. Kuděj: Zlý Dědek z Vysočiny (1961).
(6) NOVOTNÝ, Vladimír: Česká pivní společnost a Zdeněk Matěj Kuděj. In: V. Novotný: Problémy a příběhy (2001), s. 113–123.
(7) PYTLÍK, Radko: Zdeněk Matěj Kuděj. In: Lexikon české literatury 2/II (1993), s. 1042–1044.
(8) STROHSOVÁ, Eva: Jeden z putující generace. In: Z. M. Kuděj: Americké obrázky (1982), s. 7–23. 

ODKAZY:

Jaroslav Med: Z. M. Kuděj (heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945) 
Memoriál Matěje Kudějeweb věnovaný Z. M. Kudějovi 

UKÁZKA Z KNIHY TARZANOVA BABIČKA (1999; REPRINT 1. VYDÁNÍ Z ROKU 1926)

Porod se odbyl, dík mohutné tělesné konstrukci rodičky, velmi hladce a poněvadž lady Mo-tee-ka byla již proslavená filmová hvězda a následkem toho se jednalo o událost první třídy, byli šťastní manželé zahrnuti se všech stran spoustou blahopřání a darů. Jen telegramů došlo několik tisíc a musilo být najato několik lidí, aby je přečtli. Časopisy ovšem nelenily a přinesly o zrození syna Tarzanovy babičky sáhodlouhé zprávy, líčíce vše od nádherného povijanu, zhotoveného ze slavnostního ornátu zavražděného ruského cara, až do měchaté, pyskaté černošky, která byla vybrána z počtu čtrnácti set žadatelek, ucházejících se o veledůležitý úřad kojné novorozeného potomka lorda z Cabbageheadů. 

Lord Greystoke byl kabelograficky vyzván, aby byl novorozenci kmotrem. Tarzan z rodu opů, který byl vždy velikomyslný a štědrý, ochotně tomuto přání vyhověl a tak se stal kmotrem syna strýce, neboť nemluvně bylo, když se to řádně rozvážilo, bratrem jeho nevlastní matky, dávno již tragicky zahynuvší Kaly.

Novorozenec, jemuž bylo kromě dvou tuctů rozmanitých jmen k poctě jeho kmotra dáno jméno Tar-Baby, měl se čile k světu. Všechny příbuzné i přítelkyně tvrdily, že je podoben lordu Cabbageheadovi, jako kdyby mu z oka vypadl, ale to bylo vlastně jen do jisté míry lichotivé. neboť novorozenec měl pitvornou, svraštělou tvářičku, vpadlý nos, s otvory, obrácenými skoro až dopředu, nízké čelo, ustupující silně dozadu, špičaté uši, malinká, blízko sebe položená a krví podlitá očka – krátce vypadal jako malá, zlostná opička, a také se podle toho choval až na to, že místo dětského pláče jen jaksi zuřivě pištěl a chňapal všemi čtyřmi po všem, co se ocitlo v dosahu jeho končetin, maje prsty u zadních nohou vyvinuty skoro právě tak, jako u předních nohou.