Z deníku mladého blouda (VIII) - o Vánocích...

sepsáno čtyřiadvacátého dne měsíce prosince, desátého roku nového tisíciletí... "Ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo. Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo." (Jaroslav Hašek)

Vánoce... kdo by je neměl rád, kdo by se netěšil zvláště na jejich předvečer (v lidovém pojetí však vrchol) - Štědrý den s jeho tradičními rekvizitami, dárky počínaje a stromečkem konče. Řada z Vás už jistě slyšela o tom, že kořeny tohoto svátku sahají mnohem hlouběji, než k pověstné noci v betlémském chlévě, a v podstatě se jedná o veskrze pohanskou oslavu zimního slunovratu. A v této souvislosti se chci s Vámi podělit o svébytný vánoční mýtus, jehož autorem je anglický spisovatel Terry Pratchett (*1948) - jak se tedy slaví naše Vánoce na věhlasné Zeměploše?
"Dnes už je Otec prasátek jen laskavý starý pán s dlouhými vousy a vysokými botami, který za zazvonění prasečích zvonečků přijede s pytlem dárků na Noc Prasečí hlídky. Děti mu nechávají sklenici vína a masový koláč a zdobí doubek v květináči svazky papírových párků. A na Den Prasečí hlídky nosí papírové čepice a jedí k večeři vepřové.
To je ale jen moderní, odlehčená verze daleko temnějšího mýtu. Původní Otec prasátek byl zimní bůh spojovaný se zabíjením prasat, což je ve venkovských oblastech zvykem před Nocí Prasečí hlídky. Podle legend - alespoň tedy v těch oblastech, kde jsou prasata životně důležitou součástí každého hospodářství - tráví Otec prasátek většinu roku ve svém tajném paláci z prasečích kostí, odkud na Noc Prasečí hlídky vyjíždí, aby na hrubých saních tažených čtyřmi divokými prasaty s tesáky rozvážel dům od domu dárky ve formě klobás, jelit, vepřových výškrabků a šunky všem dětem, které byly celý rok hodné. Hodně říká: "Ho, ho, ho". Zlobivé děti dostávají pytel krvavých kostí (právě tyhle malé detaily prozradí, že se jedná o příběh pro děti). Je o něm dokonce píseň a součástí té písně je i verš: Raději si dobrý pozor dej..."  
(T. Pratchett, S. Briggs: Průvodce po Zeměploše. Talpress, Praha 2006. Str. 462-463.)