sepsáno jedenáctého dne měsíce prosince, desátého roku nového tisíciletí... "Vláda nespočívá v ničem jiném než v takovém ovládání poddaných, aby nebyli schopni nebo neměli důvod ti uškodit." (Niccolo Machiavelli)
Náhoda tomu chtěla, že jsem v předcházejících dnech zhlédl krátce po sobě dva v mnoha ohledech rozdílné snímky, oba však nadprůměrné a poutavé – Krev Borgiů a Božský. Jediným jejich společným jmenovatelem bylo zpracování historické látky z oblasti italské politiky – a již dlouho jsem se nesetkal s tak ostentativním důkazem staré pravdy, že dějiny mají sklon k opakování...
Španělský historický snímek Krev Borgiů (2006) pojednává, jak název napovídá, o jedné proslulé éře italských dějin, spjaté se šlechtickým (původně španělským) rodem Borgiů. Příběh vypráví o vrcholném vzestupu této ambiciózní rodiny na přelomu 15. a 16. století, kdy se tehdejší kardinál Rodrigo Borgia stává papežem Alexandrem VI. a skrze své protěžované potomky (v čele s horkokrevným Cesarem a krásnou Lucrezií) hodlá získat moc nad celou Itálií a založit novou dynastii.
Italský film Božský (2008) uznávaného režiséra Paola Sorrentina naproti tomu vypráví životní příběh Giulia Andreottiho, kontroverzního politika, který celkem sedmkrát stanul v čele italské vlády a za tu dobu si vysloužil výmluvné přezdívky jako Černý papež, Liška či dokonce Belzebub.Jeho dlouholetá úspěšná kariéra skončila obviněním ze spolupráce s mafií a soudním procesem, v němž byl sice odsouzen k 24letému odnětí svobody, ale nakonec soud jeho případ prohlásil za promlčený.
Na první pohled dva velmi rozdílné příběhy spojuje celá řada motivů, které po shlédnutí dotyčných snímků zřetelně vyplouvají na povrch. Rodinný klan Borgiů nahrazuje v druhém snímku frakce Andreottiho věrných stoupenců – v obou případech je však vrcholná politika těsně provázána s církevní mocí. Papež Borgia se sice oddává prostopášnému životu, kdežto italský předseda vlády se raději opájí samotnou mocí - oba však v kulisách dekadentních večírků. Borgia i Andreotti se bez skrupulí zbavují svých protivníků – jeden ve jménu Boha, druhý v zájmu stability státu. Oba nakonec končí neslavně - Borgia zavražděn, Andreotti vláčen po soudech.
A tento seznam by mohl pokračovat dále... To se lidstvo nikdy nepoučí? Stále vkládáme moc do rukou těch, kteří si to nezaslouží a obdržený mandát zneužívají v osobní prospěch – a my jim to dlouhá léta promíjíme, ať již ze strachu, nevědomosti či pocitu bezbrannosti. Fakt, že v obou zmíněných případech nakonec přece jen (alespoň do jisté míry) zvítězila spravedlnost, by nás přitom neměl nijak ukonejšit - historie se sice opakuje, ale častěji její smutnější pasáže, než šťastné konce...
